Elisabeth nám tam kromě vína nechala i toast, máslo a marmeládu, tak jsme nemuseli ráno hned řešit nákup. Ale po snídani jsme si dobroty nakoupit sjeli. A pak hned hurá do města.

Rue de Temple lemují polohrázděné středověké domy a krásné renesanční budovy. Některé střechy jsou tvořeny břidlicemi ve tvaru rybích ocasů. Po jedné straně ulice se táhne dlouhé podloubí, kde jsou obchody a obchůdky všeho druhu. Katedrála Saint-Louis je jedním z nejznámějších památek v La Rochelle. Uvnitř katedrály jsou krásné vitráže a varhany.

Na náměstí Place de Verdun (asi největší náměstí ve městě) s typickým kolotočem jsme si dali kafe v Café de la Paix postavené ve stylu belle époque. Je v ní krásná výzdoba (četla jsem, že jsou to dřevěné výrobky v napoleonském stylu), květinové malby, krásné lustry a zrcadla. Georges Simenon, tvůrce komisaře Maigreta, tady napsal mnoho svých knih, Právě na tomhle místě, když bylo oznámeno, že Německo napadlo Francii, k překvapení všech přítomných požádal o láhev šampaňského. Vysvětlil:“ Němci to alespoň nebudou pít“.

Na výlet lodí jsme vyráželi už v devět hodin ráno. Aspoň jsme se prošli do přístavu poloprázdnými uličkami, i když v přístavu už bylo docela rušno.
Lodě s turisty jezdí kolem pevnosti i na ostrov d’Aix, kde turisté stráví celé dopoledne. Je malý, jen 3 km dlouhý a 700 metrů široký ostrov. Tady z trajektů nevyjíždějí žádná auta. Všechno na ostrově vzdává hold Napoleonovi – názvy ulic, náměstí i muzeum. Po prohrané bitvě u Waterloo sem Napoleon přijel ve snaze vyhnout se zatčení. Po několika dnech byl britským námořnictvem zatčený a poslali ho na ostrov Svatá Helena.

My jsme ale na ostrově nevystoupili a pokračovali jsme dál a pak zpět do přístavu La Rochelle.
Z lodi jsme dobře viděli i na napodobeninu majáku na konci světa (J. Verne), na přístav La Pallice, most na ostrov Ré (7916) a taky nákladní lodě plující do přístavu (7924,7930). Do přístavu La Pallice za sezónu připluje okolo dvaceti obrovských výletních lodí s délkou 300 metrů a 28 tisíci pasažéry. Exportuje obilí a importuje ropu a dřevo. Přístav ve druhé světové válce sloužil jako podmořská námořní základna Němců.

Pevnost Boyard je známá z televizní show, která se vysílá už od roku 1990. Stavba pevnosti trvala 56 let a měla původně slouži na ochranu přítoku řeky Charente. Děla v 17. století neměla takový dostřel, aby ostrovy Île d’Aix a Île d’Oléron uchránili před nájezdem nepřátelských lodí. Když konečně v roce 1857 pevnost Boyard dokončili, technika už pokročila natolik, že pevnost už nebyla potřebná. Sloužila několik let jako vojenská věznice, potom chátrala až ji odkoupilo město. Byl to právě Napoleon Bonaparte, kdo pevnost nařídil postavit. Melodie show Pevnosti Boyard nám vyhrávala na lodi, zatím co jsme si ji prohlíželi ze všech stran. Z jedné strany je vedle pevnosti plošina, která slouží pro vykládku filmové techniky.

Oběd jsme si dali doma. Nechtěli jsme se zdržovat výběrem restaurace. A oběd na naší terase byl výborný, navíc s krásným výhledem. Po obědě jsme vyrazili na ostrov Ré.

Ostrovu Ré se říká taky Bílý ostrov podle typických bílých domů s nízkými střechami. Dřevěné okenice mají nejčastěji modrou, zelenou nebo šedou barvu. Takové domy jsou tu skoro všude i na pevnině. Je to čtvrtý největší ostrov Francie. Je asi 26 km dlouhý a 5 km široký.

S pevninou je spojený od roku 1988 impozantním mostem dlouhým téměř 3 km, jehož průjezd je zpoplatněný.

Na jihozápadě jsou písečné pláže, na druhé straně jsou bažiny a kolonie ústřic. Jejich sběrem se tu živí velká část obyvatel ostrova. Jsou tu taky solná pole, ze kterých se získává stále ještě původním způsobem mořská sůl.
Na ostrově byli donedávna pouze Pařížané, novináři a francouzské celebrity. Dneska je už ostrov plný i zahraničních turistů.
Zastavili jsme se na koupání na pláži Le Bois Plage en Ré. Bylo vedro a voda příjemná. A navečer, když už byla přijatelná teplota, jsme si prošli městečko Saint Martin de Ré. Byla tam krásná atmosféra francouzského venkova. A měli tam výbornou zmrzlinu. (

Saint-Martin se rozkládá kolem přístavu plného restaurací, butiků a kaváren, Od přístavu se mírně stoupá ke kostelu (asi těch 20 metrů nadmořské výšky). Okolo pobřeží jsme prošli kolem asi bývalého opevnění až k majáku. A taky je tam muzeum Ernesta Cognaca.

Poslední naší zastávkou na ostrově bylo Fort le Préé. Je to pevnost ve tvaru hvězdy se čtyřmi baštami, z nichž dvě jsou obráceny k moři. Prošli jsme pevnost až na nedalekou pláž a pak jsme se už vydali domů. Bylo krásně, a tak jsme si ještě užili teplý letní večer na terase. Pochutnali jsme si na čerstvé bagetě, krevetách s chilli a dobrém francouzském víně.

Na čtvrtek jsme si rezervovali nocleh v Cognacu v hotelu Heritage. Jardův známý nám tam domluvil prohlídku v koňakárně a taky dobrou restauraci.
Do Cognacu jsme dorazili kolem poledne a studovali jsme, jak se tam platí parkování. Zbývalo asi 15 minut do doby bez placení. Jarda čekal u auta já jsme se zatím vydala do doporučené restaurace, abych pro jistotu zamluvila místa. Bylo to pár ulic, ale já jsem stejně zvládla ztratit cestou zpátky k autu. Po telefonu mě Jarda naváděl, ale taky moc nevěděl, kde vlastně je. Ale za chvilku jsme se našli a šli jsme na oběd. Jídlo bylo moc dobré, ale nacpali jsme se k prasknutí.

Po obedě jsme šli v hrozném vedru do koňakárny Bache Gabrielsen.
Před více než 100 lety se mladý Thomas Bache Gabrielsen z Norska vydal na zkušenou do Francie, kde nakonec díky své životní lásce zůstal a připojil se k firmě Petera Antona Rustada, který koupil firmu A.Edmond Dupuy (firma Agusta Dupuyho na výrobu Cognacu a Pineau des Charentes vznikla roku 1852). Velké úspěchy přinesl poměrně stabilní skandinávský trh. Po tragické nehodě Petera Rustada pokračoval v podnikání sám Thomas Bache. V současnosti je společnost v rukou Hervého Bache, který je nejstarším synem a zástupcem již 4. generace rodiny Bache Gabrielsen. nes je to nejprodávanější koňak v Norsku, ročně se prodá přes jeden milion lahví.

Průvodkyni nám dělala sympatická francouzka, která nám všechno detailně popsala a odpověděla na všechny naše otázky. Ukázala nám i cognac paradase – sklep ve kterém jsou každý rok ukládány vzorky. Cognac z roku 1842 jsem ještě neviděl a asi už neuvidím. Na konci nás čekala i ochutnávka několika koňaků, nejstarší byl 100 let starý.

Kombinace koňak, vedro a oběd nás úplně zničila a šli jsme se natáhnout na pokoj. Vůbec jsme se necítili dobře, ale opice to nebyla. Večer jsme si šli dát jedno pivo. A mě ještě přinesli nějaké sladké červené, což mě odrovnalo úplně. Hotel měl příjemnou zahradní restauraci, ale to pro nás bohužel nebylo lákavé. Byla to velká škoda, protože Cognac je hezké město. Sice jsme si ho prošli, ale kdyby nám bylo dobře, pořádně bychom si ho prohlédli ještě jednou.

Ráno už to bylo lepší, ale žaludek pořád nic moc. A to byla velká škoda, protože našim plánovaným cílem byl ostrov Oléron, ostrov ústřic. Tady se dají koupit čerstvě vylovené ústřice za výbornou cenu.

Ale první zastávkou bylo město Saintes.
Abychom se trochu vzchopili, dali jsme si v kavárně kafe a croissant. Potom už jsme se cítili dobře.

Historickými uličkami jsme šli do katedrály Saintes ( Cathédrale Saint-Pierre de Saintes ). 
Saintes bylo dříve sídlo biskupa Saintes.  Interiér je nápadný nedostatkem výzdoby a dřevěným stropem, dokončeným v roce 1927.

 Na konci města je opatství Abbaye Aux Dames. Založil ho v roce 1047 Geoffrey Martel, hrabě z Anjou, a jeho manželka Agnes Burgundská. Do role abatyše zde byly vybrány pouze ty nejproslulejší dámy Francie.
Na nádvoří je podivný kolotoč. Je to kříženec mezi vesmírnou lodí a magickým orchestřištěm. Obří hudební nástroje zaznamenávají zvuky vydávané jezdci od harfy po buben a klavír. 

Cestou zpátky k autu jsme si prohlédli římský oblouk známý jako Germanicus. Je to městská brána postavená v letech 18-19 našeho letopočtu na počest Tiberia. Přežil tisíciletí, i když po odstranění a restaurování v polovině 19. století není zcela autentický. Stále je ale symbolem města a nejlépe zachovaným římským pozůstatkem Saintes.

Za obloukem už byla moderní část města a tak jsme jeli dál na Île d’Oléron.

Île d’Oléron, druhý největší francouzský ostrov v Atlantiku.
První zastávka na ostrově byla vesnička Château d‘ Oléron .
Místní pevnost (opět obrovská) leží přímo na protějším břehu proti pevnině a měla bránit útokům z moře. Má obrovské kamenné hradby, hliněné valy, 4 obranné věže a uprostřed za hradbami byla veliká zbrojnice. Byl to náročný výlet. Žaludek na vodě, venku skoro 40 stupňů a cesta ubíhala pomalu, protože byla hrozná zácpa. Už před vjezdem na ostrov byly kolem silnice všude bazénky, ve kterých se ústřice chovají a spleť kanálů, kterými k nim přivádějí mořskou vodu. Cesta po mostě Oléron je sama o sobě zajímavá. Tento viadukt o délce 3 100 metrů, který převyšuje oceán, nabízí úžasný výhled na pevnost Boyard, hrad Oléron a pevnost Louvois.

A jak se ústřice chovají?
Množí se teprve tehdy, když voda dosáhne 22°C. Maličké ústřičky umí plavat. Jak rostou, těžkne jim lastura a po cca dvaceti dnech klesají ke dnu. Ta, která trefí skálu nebo jinou ústřici, přežije. Ta, která se netrefí a spadne do písku, umře (cca 50%). Na farmách to dělají tak, že malé ústřičky nechávají přichytit na takové pruty, které mají secvaknuté do klastrů po šesti. Na těch tyčích ústřice rostou a po devíti měsících se na ně farmáři jedou podívat a klastry roztřídí podle velikosti – ty s malými ústřicemi dají do větší hloubky (je tam víc živin), ty velké zase na mělčinu. Čekají dalších devět měsíců. Pak pro ústřice jedou znova – už jsou moc velké a v růstu by jim bránily sousední pruty v klastru. Z prutů je strhnou, roztřídí podle velikosti, oddělí ty, které rostou na sobě. Podlouhlé ústřice zkracují. Zaklepají na ně – zvířátko se stáhne, a oni mu nožem uříznou ulitu. – Dlouhé ústřice totiž mají horší chuť. Ústřice znovu roztřídí podle velikosti a dají je do pytlů ze síťoviny. Ústřice pořád třídí podle velikosti a přehazují je na správné místo.
Než se ústřice dostane k vám na stůl, projde celkem devětkrát rukama farmáře a trvá to 3,5 roku. Cena ústřic tady u moře byla cca 4 €/kg. V kile jich je cca 12. Francouzi to jedí jako předkrm obvykle po šesti nebo dvanácti kusech. Jedí to pouze při slavnostních příležitostech (například svatbách) nebo na Vánoce. Na Štědrý den jde asi 80 % veškeré produkce chovu ústřic. Chov ústřic je poměrně fyzicky náročný. Počítá se s tím, že jeden člověk na farmě se stará o 10 tun! ústřic.

Hladina Atlantiku tu v některých místech při odlivu vždycky klesne o pár (možná až desítek) metrů. A to přesně bylo v Château d’Oléron. Takže místo pláže bylo všude bláto. To nás trochu děsilo, protože jsme měli v plánu koupání na pláži o několik kilometrů dál, ale na stejné straně ostrova. Já jsem hrozně chtěla vidět barevné domky řemeslníků, ale nevládla nejlepší nálada. Hlad a vedro udělaly své. Domky, teda spíš chatky, byly moc hezké, žádný kýč. Dílny v nich jsou otevřeny celoročně a tvoří tak stálé centrum umělecké a turistické činnosti. Kolem byly lodě na vyschlém kanále. Odplout můžou zase až bude příliv.

Správním centrem ostrova je Saint-Pierre d’Oléron a zahrnuje přístav La Cotinière a 28 okolních vesnic. Ale my jsme s naší špatnou náladou jen koukli na ústřicovou farmu. Odvahu ochutnat jsme ale s naším rozbouřeným žaludkem neměli. Moc nás to mrzelo.

A tak jsme naštvaní jeli do Boyardville, kde jsme se chtěli koupat a koukat na pevnost Boyard. Tam dojet bylo ale taky dost náročné. Nemohli jsme to najít. Nakonec to ale dobře dopadlo, pláž byla krásná. A naštěstí tam nebyl odliv. Strávili jsme příjemné odpoledne na pláži, vyfotili jsme si pevnost Boyard z jiného pohledu než z lodi a náladu už byla zase krásně dovolenková.

Navečer jsme se vraceli po druhé straně ostrova s krátkou zastávkou v Port de la Cotiniere – přístav, hlavní ulice s krámky a plno turistů. Krásný den, krásný výlet. Jen škoda, že jsme neochutnali ústřice.

Rochefort je nádherné námořní město plné historie. Place Colbert, je centrem města a v minulosti tady byly popravováni vězni. Toto náměstí vděčí za svůj mezinárodní věhlas filmu Slečinky z Rochefortu od Jacquese Demyho s Catherine Deneuve. Proto je tu také socha těch slečinek.

Place Colbert je lemováno krásnými domy a osázeno čtyřmi alejemi stromů. Radnice byla založena na okraji v 19. století. Fontána ve tvaru vítězného oblouku tady byla vztyčena v roce 1750. Socha od Victora Bourguignona na jejím vrcholu představuje alegorické spojení Atlantského oceánu a řeky Charente, které si spojují ruce a mísí své vody. 

Domy ve městě jsou typicky postavené z místního bílého kamene a často mají zajímavé prvky, jako jsou ozdobné vchody nebo balkony.

Nikam jsme nepospíchali, užívali jsme si sluníčko a že je nám konečně dobře. V místní hospůdce jsme si dali pivo a pokračovali jsme do areálu La Corderie Royale. Nejhezčí je historická budova La Corderie Royale. Byla postavena v roce 1666 a sloužila jako továrna na výrobu lodních lan pro francouzské námořnictvo. Je to jedna z nejdelších průmyslových budov v Evropě, měřící 374 metrů – lana byla dlouhá.

Součástí areálu je i námořní muzeum a replika lodi L´Hermiona. V roce 1992 bylo skupinou nadšenců námořní historie založeno sdružení Hermione-Lafayette , kteří chtěli postavit fregatu identickou s lodí, která byla postavena na konci 18. století, v srdci historického Arsenalu de Rochefort. Arsenal de Rochefort byla francouzská námořní základna a loděnice ve městě Rochefort .

Celý areál je obklopený krásnými zahradami. Dali jsme si tam i dobrý oběd v restauraci Les Longitudes. Dala jsem si tam sépiové těstoviny s rybou.

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u gondoly Pont Transbordeur přes řeku Charente. Od dubna do října umožňuje cyklistům a chodcům přepravu mezi Rochefortem a Échillais.
Tento most z roku 1900 vyvinutý francouzským inženýrem Ferdinandem Arnodinem poskytoval prostředek pro přechod z jednoho břehu na druhý, aniž by bránil lodní dopravě. Mezi Echillais a Rochefortem jezdí tam a zpět gondola zavěšená na vozíku jezdícím po kolejích. Kromě cyklistů a pěších cestujících, kteří ji dnes využívají, na ní jezdila i auta, vozy a koně. Transporter Bridge of Rochefort je posledním mostem tohoto typu ve Francii.

Venku bylo opravdu vedro. Teploměr v autě ukazoval 41 stupňů. To je na tuhle oblast extrém.

Zastavili jsme se ještě ve městě Fouras na pláži. Podle něj dostala jméno jedna z postav soutěže – Otec Fouras.

Ráno byla příjemná přeháňka a mlha. Brzy ale zase vysvitlo sluníčko. Vydali jsme se na procházku do parku Charruyer u nás v La Rochelle. Nemá žádné ploty, je otevřen po celý rok a může se v něm volně procházet. Původně byla země, která nyní tvoří Le Parc Charruyer, bažina a většinu času byla vydána vojenským silám umístěným mimo městské hradby. Na konci devatenáctého století Marie-Adèle Charruyer, dcera místního bohatého rejdaře Étienna Charruyera a dědička rodinného jmění, odkázala městu 100 000 franků ve své vůli na veřejný park u výjezdu z města. Jsou tu potůčky, odvodňovací kanály, vzácné druhy rostlin i zvířecí zoo.

Protože bylo nakonec zase vedro, šli jsme se odpoledne koupat na pláž v La Rochelle, ale na opačné straně.

Na večeři jsme jeli autem na druhou stranu města. U casina jsme zastavili na přechodu a co nevidíme – Paklíč z pevnosti Boyard. Šel s parťákem na nějaký kšeft do casina. Tak jsme si ho vyblejskli a pokračovali dál na večeři.

Restaurace La villa blanche by měla být jedna z nejlepších ve městě. A opravdu nezklamala. Dali jsme si místní tatarák a pochutnali jsme si moc. Cestou k autu jsme si ještě vyfotili maják na konci světa zase z jiné strany.Na pláži bylo i kolem deváté hodiny hodně lidí. Seděli na dece, povídali si nebo si dělali piknik.

V pondělí jsme vyrazili na výlet do Poitiers vzdáleného asi 140 km od La Rochelle směrem do vnitrozemí. Nebylo tam tolik rušno jako v letoviscích na pobřeží. Dočetla jsem, že každý třetí obyvatel tady je mladší 30 let a každý čtvrtý je studentem. Poitiers je totiž domovem univerzity s více než tisíciletou historií. Je taky městem mnoha kostelů, hrázděných domů a malebných uliček, vměstnaným na skalnatém výběžku nad ohybem řeky Clain. 

Prohlídku jsme začali na náměstí Charles de Gaulla, kde je kostel Notre Dame la Grande.Na vstupním portálu jsou epizody ze svaté historie – od Adama a Evy až po narození Ježíše. Nahoře je po obou stranách jediného okna rozmístěno kolegium apoštolů, biskupů a papeže. V kostele byly krásné vitráže, barevné sloupy a zvláštní varhany.

Na oběd jsme si zašli vedle do restaurace. Dali jsme si tam specialitu jako skoro všichni. Je to steak a k tomu hranolky a nějaká smetanová omáčka. Nebylo to špatné.

Potom jsme se prošli historickým centrem s hrázděnými domy, kolem radnice na náměstí a do kostela sv. Radegundy. Procházku nám ale trochu zkomplikovaly zažívací potíže, které způsobila ta skvělá specialitka k obědu.

Další den jsme si naplánovali procházku v La Rochelle. Cílem byl maják na konci světa. Skutečný Maják na konci světa stojí v Patagónii, v argentinské provincii Tierra del Fuego, na malém ostrově poblíž Ushuaie, nejjižnějšího města na světě. Tento maják byl postaven v roce 1920 a dodnes slouží jako významná navigační pomůcka pro lodě plující Jižním oceánem.

Šli jsme přes jeden z největších jachtařských přístavů Port Minimes.
Pláž Minimes se dá nazvat mušličkovou. Začíná velkou písčitou plochou, a dál jsou kameny a mušle typických pro Atlantik – stočené ústřicové, tmavé slávky, srdcovky.
Na konci prosince 1999 zasáhla pobřeží Charente Maritime jedna z nejhorších bouří s vichřicí. Ukázala lidem svou sílu, způsobila hodně škod na lodích i domech. Zničila mimo jiné i zpevněný útes u této pláže. Po opravách břehu vybudovali nedaleko v moři „Maják na konci světa“. Je replikou majáku z Patagónie. Souvisí s příběhem ze stejnojmenné knihy Julese Verna, která vyšla až po jeho smrti. Argentinský maják byl zničen v roce 1902, ale v roce 1998 ho znovu postavil André Bronner. Po vichřici se rozhodl postavit jeho druhou repliku na opačném konci světa – v La Rochelle.
Protože byl odliv, dalo se dojít docela blízko k majáku. Bylo tam taky spousta lidí, kteří sbírali slávky a různé jiné korýše do kýblů. Každý kámen byl úplně oblepený.

Odpoledne jsme šli na procházku na druhou stranu od našeho ubytování. Kolem celého pobřeží vede takzvaná celnická stezka GR34. I ty nejbohatší domy tady nemají právo být hned u pobřeží, takže se dá vždy jít kolem moře bez obcházení soukromých pozemků. Stezka je napojená na cyklostezky, kterých je v okolí La Rochelle několik set kilometrů. Byla to příjemná podvečerní procházka až na pláž Chef de Baie. Nakonec dne jsme si dali ještě pivko v restauraci, kde jsme byli první den na obědě. Krásně jsme si poseděli a koukali na moře. Hezký den.

Chtěli jsme si ještě užít moře, tak jsme se dopoledne koupali na pláži hned vedle domu. Voda měla osvěžující teplotu, ale na dně bylo dost kamenů a na nich mušle, slávky a jiní korýši. Takže se člověk často odřel. Koupali jsme se, popíjeli na balkóně a zase se koupali.

Odpoledne jsme ještě jednou prošli La Rochelle. Koukli jsme se na budovu nádraží, které je důležitým dopravním uzlem na Atlantickém pobřeží. Součástí budovy je 45 metrů vysoká hodinová věž postavená v roce 1922 Pierrem Esquiém. Železniční stanice je dobře známá díky „Danseurs au ballon“ namalovaným na stropě Emilem Souricem a Nicusem Georgetem, dvěma místními umělci.

Místní katedrále Saint- Louis nevypadá z venku vůbec hezky ani zajímavě. Má ale krásné varhany a na stěnách jsou dřevěné plachetnice.

Naposledy jsme se prošli také přístavem a čtvrtí Le Gabut.
Večer jsme sbalili, protože ráno jsme se přesouvali do Bordeaux.