V pátek 11.8.2023 jsme přistáli v Nantes a přivítal nás drobný, ale intenzivní déšť. Nám to vůbec nevadilo. Dovolená před námi a předpověď slibovala krásné letní počasí. Letiště v Nantes je malé, nenašli jsme tady ani jiná letadla než od společnosti Volotea. S půjčením auta žádný problém. Vzali jsme si auto s automatickou převodovkou, což v zemi s asi nejvíce kruháčema není úplně marné.

Nantes je nyní administrativně v oblasti Pays de la Loire ve Francii, ale  zachovává  si výrazně bretaňský nádech a je také místem, kde bydlela Anna Bretaňská. Taky tady zemřel Louis de Funès a narodil se tu Jules Verne. Proto tu taky mají ten Machines de l’île.

Náš ubytovatel Etienne nám už cestou poradil parkoviště blízko bytu. Když jsme vyšli z podzemního parkoviště, nemohli jsme se zorientovat, kudy je ten správný směr. Hned se nás ale ochotně ujal francouzský manželský pár a dovedl nás až  do naší ulice. Pán vypadal jako otec z filmu Co jsme komu udělali. A pak, že jsou Francouzi nepříjemní.

Byt v Rue Carmélites byl moc krásný. Stará zástavba s velkými prosklenými dveřmi, všechno sladěné a vůbec nic tam nechybělo. Člověk mohl mít chvíli pocit, že je Francouz. A hlavně blízko ke všem památkám.

Etienne nám doporučil restauraci Chez Maman, tak jsme se tam hned vydali na večeři. Chez Maman je tradiční rodinná restaurace. Originální dekorace v Chez Maman  působí útulně a retro, všechny použité věci na výzdobu  dodávají místu nádech restaurace na bleším trhu. Jsou zde obří Playmobily, Igráček ,staré fotky, keramika, třpytivé lampy a neladící nábytek. Jídlo ( tradiční tatarák a svatojánské mušle zapečené s česnekem a bylinkami) bylo moc dobré, víno ještě lepší a obsluha příjemná. A největší bomba – když přinesli nabídku dezertů, bylo to v deskách jako knížka o Martince, kterou pořád čteme. Tak jsme si prostě dezert museli dát. A neudělali jsme chybu. Profiterole či chou à la crème  – odpalované těsto plněné zmrzlinou a polité čokoládou. Polité karamelem už bohužel neměli.

Druhý den ráno jsme posnídali obloženou bagetu ( původně na cestu) s čokoládovou tyčinkou a vyrazili jsme do města.

Hned vedle bytu byl Zámek bretaňských vévodů Château des ducs de Bretagne. Postavil ho v 15. století František II., poslední vévoda z Bretaně. Ve stavbě pokračovala jeho dcera, vévodkyně Anna Bretaňská, která byla dvakrát královnou Francie. Opevněný zámek  je pevnost a ukrývá v sobě rezidenční palác postavený z tufových kamenů. Kameny jsou tady z okolí. V místech, kde se kameny těží, je  i vesnička, kde jsou jeskynní domečky jako z Pána prstenů. Tam jsme ale nebyli.  Opevnění kolem zámku má tvar nepravidelného pětiúhelníku a okolo je vodní příkop, přes který vede do pevnosti padací most. Budova byla  využívána různě –  jako vězení, kasárna i zbrojnice. Teď je tam Historické muzeum města Nantes. Zámek jsme si prošli po ochozu ze všech stran.

Docela ošklivým parkem jsme potom prošli k největší katedrále Svatého Petra a Pavla v Nantes. Na tu jsme se těšili. Ale – do roku 2024 se opravuje. Takže z venku velká, hezká, ale jinak nevíme. Potulovalo se tu hodně bezdomovců. Vzhledem k tomu, že jsme se před odjezdem dočetli, že Nantes je druhé nejnebezpečnější město Francie, tak jsem tam chvílema neměla dobrý pocit. Sama bych se tam projít nešla. Do pekárny za roh jsem se teda odvážila.

Potom jsme zamířili do dalšího kostela Église Sainte-Croix, Vedle na náměstíčku byl bleší trh. A měli tam asi všechno, co doma našli. I rozbitý hračky, co bych hodila rovnou do popelnice. Kostel má jednu z nejhezčích zvonic a byl tu pokřtěn Jules Verne rok potom, co se tu jeho rodiče brali.

Nechtěli jsme si nechat ujít výhled z věžáku Tour Bretagne z 32.patra. Ale tahle hnusná budova, která vypadá jako vyšší a hubenější Centrotex v Praze, byla asi už dlouho zavřená, kolem chodili divný lidi a Nantes jenom hyzdí.

Další zastávka byla Bazilika Saint-Nicolas de Nantes. Určitě stojí za to vidět a při návštěvě města bych jí nevynechala.

Měli jsme už hlad a tak jsme se chtěli (naivkové) najíst v restauraci La Ciggale, která je známá svým krásným interiérem. Zamířili jsme tam přes Place Royale a krásnou secesní pasáž Pommeraye až na Place Graslin.

Place Royale má nádhernou fontánu slavnostně otevřenou v roce 1865. Navzdory svému názvu se na náměstí nikdy nenacházela socha panovníka, jako na jiných Places Royale ve Francii , ale má ve městě symbolickou hodnotu a je oblíbeným místem pro umělecká, slavnostní nebo politická setkání. Místo, těžce poškozené během druhé světové války , bylo obnoveno v letech 1945 až 1961. Ale asi jí nějak dodatečně moderně upravili i teď. Jsou tam takové moderní barevné keramické prvky – mořské rostliny? Já bych je teda dala pryč.
Fontána symbolizuje řeku a námořní povolání Nantes. Je tvořena třemi nad sebou uloženými žulovými pánvemi , z nichž jedna na úrovni země tvoří čtverec. Město představuje alegorická socha z bílého mramoru (všechny ostatní jsou v bronzu ) s rysy korunované ženy držící trojzubec. Loiru představuje žena, sedící ve stejném směru jako socha Nantes a vylévající vodu ze dvou amfor . Jeho přítoky symbolizují dvě sochy žen a dvě sochy mužů, napůl ležících a vylévajících vodu z amfory: Erdre , Sèvre , Cher a Loiret . Další sochy symbolizují osm géniů průmyslu a obchodu: foukání vody přes mušle a posazené na delfíny plivání vody přes jejich nosní dírky, připomínají hlavní roli přístavu Nantes v ekonomice města . A tuhle krásu vylepšili těmi moderními barevnými prvky.

Pasáž Pommeraye, kterou jsme prošli, určitě nejde v Nantes vynechat. Má tři úrovně s centrálním schodištěm. Měla u obyvatel Nantes okamžitý úspěch. O pět let později však projekt skončil selháním spojeným s hospodářskou krizí v roce 1848. Společnost byla zlikvidována v roce 1849 .Pommeraye, který investoval celý svůj majetek do podnikání a zastavil značné dědictví své manželky, byl zničený. Poté, co se skryl ve sklepě, zemřel 6. srpna 1850 v Saint-Père-en-Retz. Chudák, ale dneska by měl radost, protože tam chodí všichni turisti.

Na Place Graslin je dominantou divadlo. A naproti divadlu je secesní brasserie  La Cigale , která byla otevřená už v roce 1895. Do  La Ciggale jsme dorazili hladoví , ale byla samozřejmě plná. Protože už nám kručelo pořádně v břiše, začali jsme hledat něco dobrého, nejlépe typického k obědu. Vybrali jsme si Creperii a dali si galetes a cider. Pochutnali jsme si moc a ještě jsme ušetřili .

Pokračovali jsme kolem Památníku otroctví na Ile de Nantes – ostrov na Loiře na kterém se nachází slavné muzeum Machines de l’Ile. Od roku 2007  tady vyrábí produkční společnost La Machine v bývalých loděnicích v Nantes velké konstrukce a fantastické mechanické výtvory. Přeci jen se ve městě narodil Jules Verne. 25 metrů vysoký kolotoč Marine Worlds Carousel nebyl špatný. Ale nejlepší  je jednoznačně 12 metrový slon, na kterém se může po ostrově projet 49 lidí. Slon byl fakt bezvadný, škoda, že ho neviděla Elinka. Měl krásně udělané mrkací oči a nejlepší bylo, že z chobotu stříkal vodu. To se líbilo všem, možná nejen dětem.

Z ostrova jsme na druhé straně viděli další kostel s kopulí jako z chrámu Svatého Mikuláše. Byl to Église Notre-Dame de Bon Port. Měl krásnou kopuli i podlahu

Cestou domu jsme si nakoupili dobroty na večeři. Vedle bytu byla restaurace plná štamgastů, kteří se bavili dlouho do noci. Ložnici jsme ale měli na druhou stranu, tak nám to vůbec nevadilo.

Z Nantes jsme jeli do měst Angers a Saumur, které leží více do vnitrozemí.

Angers

Lístky do hradu s opevněním v Angers jsme si rezervovali den předem, abychom nemuseli stát frontu. Byli jsme zvědaví na tapisérii Apokalypsa. Bláhově jsem si myslela, že je 103 metrů dlouhá v kuse, ale je to vlastně soubor tapisérii vedle sebe. No muselo to dát práce a přitom taková blbost. Uvnitř byla i hezká upravená zahrada.

Ve městě jsme prošli kolem galerie David d’Angers. Galerie David d’Angers je malé muzeum věnované sochaři Pierre-Jean Davidovi, známému jako David d’Angers. Pierre-Jean David byl slavným sochařem v 18. a 19. století. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří štít Panthéonu, pomník generála Goberta na hřbitově Père-Lachaise v Paříži a Gutenbergův pomník ve Štrasburku. My ho neznáme, ale asi byl dobrý. Muzeum sídlí v obnoveném opatství Toussaint ze 13. století. Díky modernímu skleněnému stropu můžete obdivovat nádherné sochy zalité denním světlem.

Sedli jsme si do restaurace na náměstí a chtěli jsme si dát jen cider. Nakonec jsme si dali i galettes a crêpes.

Potom jsme pokračovali prohlídkou katedrály Saint-Maurice. V katedrále byly zase krásné varhany a vitráže. Taky tam byly lavice jako v kostele, ne židle. To je hned hezčí a působí to důstojně. Tam, kde mají židle, mám vždycky pocit, že je vyhodili a pak jim to přišlo blbý, tak tam dali židle.

Dům Adama, nazývaný také dům Adama a Evy nebo Stromu života. Je to přízemní hrázděný dům se třemi patry, která ho převyšují. Dříve prý platili daně podle velikosti půdorysu a tak horní patra byla často větší než přízemí. Za svůj název vděčí tenhle dům postavám „Adama a Evy“, které rámovaly „Strom života“ na rohovém sloupu v přízemí. Výzdoba ho řadí mezi nejpozoruhodnější truhlářské práce středověku ve Francii. Potom jsme ještě došli i ke kostelu Viktorky (asi) .

A tradáá do Saumuru. Myslela jsem, že je to kousek, ale byla to zase skoro hodina cesty.

Saumur

Město Saumur se proslavilo nejen svým nádherným zámkem, ale také výbornými šumivými víny ( my našli jen nešumivá, ale výborná), kvalitní jezdeckou školou a jedinečným muzeem tanků. Tohle městečko je také rodištěm slavné módní návrhářky Coco Chanel. Taky tady hodně pěstují houby a využívají při tom koňský trus.

Zastavili jsme blízko Office de tourisme a šli jsme historickým centrem s jeho bílými kamennými budovami nahoru k zámku. Na Place Saint Pierre  s kostelem Saint Pierre a  hrázděnými domy  jsme si chtěli dát v restauraci pivo, ale obsluha byla tak marná, že jsme radši odešli.

Zámek na kopci byl sídlem vévodů z Anjou a využívali ho jako vězení, zbrojnici a městské muzeum. Je to takový princeznovský zámek a stojí za to ho vidět. V zámku je muzeum jezdectví a hraček. My jsme ale dovnitř nešli. Hezký výhled na zámek jsme měli i z restaurace naproti, kde jsem si dala skleničku místního vína Saumur champigny. Přes park Jardin des Plantes jsme prošli uličkami zase zpátky dolů k autu.

Na večeři jsme si chtěli dojít do restaurace Le Coq en Pâte, ale měla v neděli zavřeno. Tak jsme šli ještě jednou do Chez Maman, kde nám už v pátek chutnalo. Dala jsem si sardinky – neurazí, nenadchne. Jarda měl opět tatarák, ale tentokrát gurmánský navrchu s foie gras.

Ráno jsme si koupili v pekárně zase čerstvé pečivo, sbalili jsme a vyrazili jsme do Pornichetu. Cestou jsme se ale ještě stavili ve městě Pornic.

Pornic.

Průvodce slibují Château de Pornic s jeho impozantní siluetou. Tak to je hezký malý soukromý zámeček na kopečku s normální siluetou.

V přístavu jsme si nejdřív našli restauraci, kde si dáme oběd. A výběr se povedl. Restaurace Le poisson rouge měla dobré hodnocení na Tripadvisoru a oprávněně. Dali jsme si slávky v husté smetanové omáčce (mňam) a  chobotnici. Oboje výborné.

Po příjemném obědě jsme se prošli  z přístavu po Quai Leray a pokračovali jsme po promenádě na kůlech.

Pornichet

Se Sandy, ubytovatelkou z Pornichetu, jsme se domluvili na příjezdu okolo 6 večer. Jeli jsme přes most Saint -Nazaire. Most Saint-Nazaire je starý víc než 40 let a stále platí rekord – nejdelší most ve Francii s délkou 3 356 metrů. Tahle unikátní stavba je majetkem ministerstva, které na její údržbu věnuje v průměru 2 miliony eur ročně. Od roku 2010 ve Francii unikátní systém řízení umožňuje regulovat provoz na mostě podle provozu vozidel. To asi znamená, že 2 jízdní pruhy jsou ve směru, který je více vytížený. A mezi nimi svítí červená světýlka.

Naše ubytování v Pornichetu jsme našli hned podle adresy a fotek. Je to malý byt s rozkládacím gaučem a u zdi ještě s palandou, takže by se sem vešli 4 lidé (v dešti by to nebylo nic moc pro čtyři) Ale terasa je veliká s krásným výhledem na moře. Pod domem vede stezka kolem moře a na všechny strany jsou pláže oddělené  skálami. Voda je podle Googlu 18 stupňů, ale dá se v ní chvíli být. Hned jsme vyzkoušeli malou pláž  pod terasou. Byl příliv, tak tam nebyly kameny.

V úterý jsme jeli do vedlejšího luxusního přímořského letoviska La Baule. Hezké městečko, hezcí lidé (většinou Francouzi) a krásná 9-kilometrová pláž. Dali jsme si tam zmrzlinu snad nejlepší na světě. Prošli jsme se pomalým dovolenkovým tempem (mně to ani s pajdavou nohou rychleji nejde) městem a po pláži.

Dalším cílem byl poloostrov Le Croisic, který je spojen s pevninou jen úzkou silnicí. Jeli jsme cestou, kdy kolem silnice jsou samé „salin“  slaniska (vodní plochy, kde se získává sůl) a mokřady. To je tady v té oblasti skoro všude.

Le Croisic je hezké městečko, které má svou atmosféru. Asi to podpořilo i to, že jsme tam byli zrovna 15. srpna, kdy slaví svátek Nanebevzetí Panny Marie (a já). Potkávali jsme místní v dobovém oblečení, chlapi tlačili trakař s pytlema soli a některé ženské nesly sůl na hlavě. Samozřejmě nechyběly stánky s občerstvením. Vezli jsme si sice v autě svačinu, ale v takovéhle situaci jsme si museli dát grilovanou klobásu a hranolky (ty už tu jedí i ke kachně!)  a cider. Došli jsme ještě k majáku a městem jsme se vrátili zpátky k autu. Vyfotila jsem si i chlapy, kteří hráli pétanque. Přišlo mi to typicky francouzské. Ale chlapi se na to moc netvářili. Nepochopili to. Tohle místo určitě stojí za to.

Ve středu jsme si naplánovali cestu do Vannes vzdáleného 85 kilometrů. Nejsou tu žádné dálnice nebo rychlejší silnice,  a tak je to docela štreka. Našli jsme si i další zastávky v menších městečkách.

Saint-Lyphard

Už cestou tam jsme projížděli Saint-Lyphard, kde měla být kostelní věž, z které se kouká na vesničku s domky s doškovými střechami. Na věž se nemohlo, ale v office de turisme nám ukázali, jak se do vesničky Kerhinet dostaneme. Kerhinet je zvláštní svými doškovými chaloupkami, domky s doškovými střechami vyrobenými z rákosí z močálů. Je tu 18 doškových chalup, dvě chlebové pece, umývárna a studna. Po procházce mezi chaloupkami jsme pokračovali do Vannes.

Vannes

určitě stojí za návštěvu. Je to jedno z nejstarších měst v Bretani. Biskupství ve Vannes je známé ze Tří mušketýrů jako Aramisovo sídlo. Leží na severním okraji Morbihanského zálivu, který má být jedním z nejhezčích na světě. A i Vannes je jedním z nejhezčích měst v Bretani.

Do města jsme vyrazili z přístavu. Město je obehnáno středověkými  hradbami. Hned u přístavu je Brána Svatého Vincenta. Je pojmenována podle španělského mnicha, který se stal patronem města. Historické centrum s hrázděnými domy má tady svou atmosféru.

Navíc jsme se tady výborně najedli v rodinné restauraci Le Petit Fumoir. Neuspěli jsme totiž v dobře hodnocené restauraci hned u přístavu (naštěstí, měla plastové židle) a v téhle restauraci měli sice ceduli complète, ale protože tam vešel nějaký muž, šla jsem tam taky. Paní byla hrozně milá a domluvili jsme se, že si musíme rychle vybrat (zavírali totiž) a pak můžeme jíst, jak dlouho chceme. Měli 2 druhy denního menu a tak jsme si dali každý jeden. Bylo to výborné  a navíc krásně naservírované. Paní nám ještě u každého jídla řekla, co jíme. No co si přát víc.

Potom jsme zjistili, že jsme v místě, kde je na rohu dům, který si všichni fotí. Je na něm pan Vannes s manželkou. Vannes et sa Femme je soubor malovaných řezbářských prací ve tvaru lidských tváří.  Pocházejí ze 16. století, i když nikdo neví, proč byly původně vyřezány a své jméno dostaly až na konci 19. století.

Katedrála ve Vannes je asi hezká, ale tam jsme nemohli. Byl v něm velký pohřeb. Potkali jsme u ní Čechy. Taky je to nepotěšilo, když už sem jeli takovou dálku.

Ve Vannes by byl hřích vynechat Jardin des Remparts. Je to zahrada blízko hradeb. Krásně upravené kvetoucí záhony a trávníky. Lidé tu odpočívají nebo sem chodí na koncerty.

Procházku jsme zakončili na Place des Lices. Dříve se zde konaly rytířské turnaje, teď se tam konají už jen trhy. Stojí tam i budova tržnice.

Pénestin

Další část výletu už nebyla taková hitparáda. Jeli jsme do městečka Pénestin, kde měly být krásné pláže s útesy. A taky byly. A navíc bylo pořádné vedro. My jsme měli v autě plnou tašku oblečení- svetry, bundy, kalhoty, ale plavky ne! Takže na narvané pláži jsme vypadali dost divně, že se tam tak procházíme a fotíme. No chybička se vloudí.

Pointe de Merquel

Dál jsme se těšili na Pointe de Merquel – maják v rozbouřeném Atlantickém oceánu. Tak to byl úplně úlet. Byl tam takový minimajáček a kolem vlnky asi jako na Mácháči.

Takže jsme dojeli domů a šli se vykoupat. Další krásný den dovolené.

Ve čtvrtek se nám nechtělo  jet nikam daleko a tak Saint-Nazaire bylo přesně vhodné místo pro návštěvu. Teprve ráno jsme zjistili, že je možné se podívat do výrobního závodu Airbusu. Byla už jenom jedna vstupenka na úterý, tak jsme ji koupili. Taky  Jarda zjistil,že tam pravidelně přistává letadlo Beluga, které vozí součástky Airbusu do mnoha míst v Evropě. A to jsme chtěli vidět.

Saint-Nazaire  bylo za války hodně zničené, proto to není město, kde byste se procházeli historickým centrem, ale jsou tu k vidění zase jiné věci. Třeba ponorkové doky z 2.světové války, přístav zaoceánských lodí, výhled na most Saint–Nazaire.

V office de turisme jsme narazili na moc milou slečnu, která nám poradila, kde je nejlepší vyhlídka na most, i kde můžeme vidět přistávat Belugu.

Prohlédli jsme si velké turistické lodě, památníky v moři i maják  a vyrazili jsme číhat na přistání Belugy.

Dorazili na místo podle instrukcí slečny a zrovna přistávalo malé letadlo. Zdálo se nám to pořád ještě moc daleko, a tak jsme se po silnici posunuli ještě kousek dál. Na Flightradaru jsme zjistili, že  Beluga přistane už za 2 minuty a začali jsme žhavit foťáky. Když se Beluga řítila přesně na nás, poznali jsme, že značka Dej přednost letadlům má svůj význam.  Přistávající Belugu jsme vyfotili fakt z blízka  i na mobil

Odpoledne jsme se koupali a večer jsme ještě zajeli na nákup doplnit zásoby. Koupili jsme si tuňáka, krevety i mořský jazyk. Mořský jazyk je snad nejlepší ryba, co znám. A pekelně drahá, ale co naděláš.

Po nenáročném dni jsme naplánovali zase trochu delší výlet. A to do Rennes, hlavního města Bretaně. Cesta vůbec neutíkala jako všechny cesty tady. Žádná velká silnice a samý kruháč.

Zaparkovali jsme v postranní ulici a vyrazili jsme k office de tourisme. Větší město, více špíny a více divných lidí. Takže první dojem nic moc. Vzali jsme si mapu a šli podle bodů, které jsem naplánovala. Hned vedle office byla Bazilika Saint-Aubin en Notre-Dame de Bonne Nouvelle. Je prý pořád nedokončená. My jsme to teda nepoznali. Je to taky nejvyšší klenutý kostel v Bretani. Pokladem tam je obraz „Bonne Nouvelle“ z kláštera jakobínů; „slib“, model města ve stříbrné barvě; figurální vitráže evokující epizody z historie Rennes a Bretaně. My jsme se to teda teprve potom dočetli.

Pokračovali jsme přes náměstí Sainte Anne uličkami historického centra. Rue Saint-Michel má být prý něco jako Stodolní. To mi tak nepřišlo, restaurace a bary jsou tu všude. Prošli jsme Rue Champ Jacquet se sochou Jeana Leperdita. Ten tu byl asi v minulosti starosta. Nemohli jsme minout ani Place des Lices, kde se konají ohromné trhy. Stejné to mají ve Vannes. Ale ten den tu žádný nebyl. Asi ale nemůžou být tak ohromné,jak psali, protože zase tolik místa tu není.

Katedrála Saint-Pierre de Rennes je opravdu krásná. Nemá tolik vitráží, ale má nádherně malovaný strop a je trochu jiná než ostatní. A mají tam nádherné velké varhany. Je také sídlem arcibiskupa.

Potom jsme zamířili přes hlavní nákupní třídu Rue de Bastard k Place de la Mairie. Na jedné straně náměstí je radnice a na druhé opera. Bylo tady i hodně lehátek, kde si mohl každý odpočinout. Sedli jsme si na lavičku a hledali nějakou dobrou restauraci na oběd, ale nějak se nám nedařilo. A tak jsme tomu nechali volný průběh. Když na něco narazíme, najíme se, jinak si dáme bagetu z auta. Ale  to vlastně rovnou znamená – dáme si bagetu – protože do restaurace, o které nevíme, jaké má hodnocení, nejdeme.

Dalším náměstím bylo Place du Parlement de Bretagne. Je tady původně palác bretaňského parlamentu a nyní je to odvolací soud. Dočetli jsme se, že v roce 1994 tahle budova vyhořela kvůli rybářům.  To jsme úplně nechápali. Ale bylo to tak, že ceny ryb se hodně propadaly. A tak rybáři tady demonstrovali a při střetu s policií odpálili nouzové světlice používané na člunech. Došlo k požáru, který zničil střechu, kanceláře, knihovnu a tisíce spisů. Všichni Francouzi z toho nakonec byli v šoku.

Poslední zastávkou v Rennes byl park Thabor. Cestou jsme ještě prošli zahradou s palácem St. Georges. Upravená zahrada s hezkou stavbou. Ale park Thabor byl ještě větší zahrada (nesmělo se tam na trávník) a vzadu byla oranžérie. Před východem z parku bylo občerstvení, tak jsme si dali pivko a pak už jsme se vrátili k autu.

Cestou do Rennes jsme viděli ceduli s městem Redon – historické město. Protože cesta domů vedla přes Redon, zastavili jsme se tam. Malé městečko s katedrálou a pár hrázděných domů. Některé byly dost našikmo.

Cesta do Pornichetu za zpěvu Haničky Písničky neutíkala a byli jsme po ní úplně mrtví.

Další den jsme si naordinovali odpočinek v Pornichet. Po dlouhé snídani jsme se vydali pobřežní cestičkou směr Saint-Nazaire. Byly tu pláže jedna vedle druhé, i nudistická, oddělené skálou.

Sluníčko, moře, pohodička. K obědu jsme si dali mořský jazyk a bílé víno. V krámě nám ho nenafiletovali, tak jsem se o to tupým nožem pokusila. Kostra šla ale po upečení krásně oddělit. Ani při dalším nákupu nám v krámě zase filety neudělali (ve Španělsku jo), asi to není potřeba. Byla to pochoutka.

Odpoledne jsme strávili na pláži. Byly vlny až 3 metry vysoké. Mně úplně stačilo jedno potopení vlnou. Pláž je tu krásná, pozvolný vstup do moře, ale občas jsou na dně ostřejší kameny.

V neděli jsme jeli na ostrov Noirmoutier. Trasu jsem naplánovala podle nějakého blogu, tedy po vesničkách, které musíte vidět. Na ostrov vede silnice, která je při přílivu zatopená. Ale už hodně let sem vede i most.

První zastávkou byla vesnička Barbâtre. Nebylo tam nic. Bílé domky s modrými okenicemi, jeden kostel. Ale vedle něj byl hřbitov a na skoro každém hrobu byl bohatě ozdobený kříž s ukřižovaným Ježíšem.

Další zastávka byla zajímavější. Přístav do La Guérinière. Tady jsme si plánovali koupit čerstvě vylovené ústřice, když to loni nevyšlo (při cestě na ostrov s ústřicemi jsme totiž měli nějaký špatný žaludek a netroufli jsme si). Dali jsme si jeden degustační talíř – ústřice, krevety, šneci, surmovky po 2 kouscích – a skleničku místního vína. Pochutnali jsme si, příjemná svačinka.

Vzhledem k „atraktivnosti“ vesničky Bárbâtre jsme už ostatní projíždět nechtěli a zamířili jsme rovnou do největšího města na ostrově Noirmoutier. Byly tu zrovna trhy, ale takové ty hadry a další blbosti. Před cestou jsem si našla doporučované restaurace a tak jsme k jedné z nich zamířili. Servírka nám ale řekla, že všude mají rezervace a tak jsme si našli jinou – Cha cha. Dali jsme si pivo Noirmoutier (dobrá IPA). K tomu hamburger z tuňáka a nějaké hodně „ rare“ maso. Oboje bylo trochu do sladka, tuňákový hamburger byl steak z tuňáka v černé housce. Ten den už jsem ani nevečeřela.