Odlétali jsme až večer do Nantes. Šlo by to i s přestupem do Brestu, ale to se nám nechtělo. Protože odlet byl až ve 20:20 hod., šli jsme ráno do práce. Výhoda byla, že jsem nestihla mít cestovní horečku. V salónku jsme se nadlábli a hurá směr Francie. Seděli jsme u nouzového východu a sedadla tam byla hrozná. Místo na nohy bylo velké, ale nešlo nijak sklopit sedadla. Už cestou jsme spali, protože únava na nás dolehla.

Nantes je nyní administrativně v oblasti Pays de la Loire ve Francii, ale  zachovává  si výrazně bretaňský nádech a je také místem, kde bydlela Anna Bretaňská. Taky tady zemřel Louis de Funés a narodil se tu Jules Verne. Proto tu taky mají ten Machines de I´ille.

Půjčení auta bylo překvapivě bez problémů. Po výjezdu z půjčovny teda byla jedna malá hádečka, když se navigace nemohla zorientovat. Ale vzhledem k únavě dost dobrý.

Hotel Le Colisée byl naštěstí blízko. Ubytoval nás mladý výřečný recepční, který nám sám od sebe vyprávěl o kriminalitě ve Francii a podvodech s platebními kartami. V baru jsme si koupili láhev vína a spali jsme jako zabití.

Ráno jsme se v  hotelu Le Colisée krásně nasnídali. Měli tu všechno dobré. Kafe, džus, pečivo. Žádná umělá chuť. Byl tam i přístroj na odšťavování pomerančů, ale to jsem radši vzdala. To bych měla špinavé další triko. Asi už je tu vliv Británie, takže měli i fazole.
Před odjezdem jsme nafotili auto, které je odřené skoro na všech stranách. V papírech z půjčovny taky, takže to snad bude OK.

První zastávka byla Sainte-Anne-d’Auray. Je to nejvýznamnější bretaňské poutní místo, kde se svatá Anna, Ježíšova babička, zjevila oráčovi Yvonu Nicolazicovi. To bylo 25. července 1624 v předvečer svátku svaté Anny. A příštího 7. března našel v troskách kaple sochu svaté Anny. To prý bylo znamení, které dokazovalo pravdivost zjevení. Od té chvíle sem začali chodit poutníci, a to dokonce i Napoleon III., generál de Gaulle ( po něm mají tady snad všechna města pojmenovaná náměstí nebo aspoň ulici) a papež Jan Pavel II. Venku bylo krásné babí léto. Prošli jsme si katedrálu i okolní památky a jeli jsme do vedlejšího města Auray.

Auray je hezké upravené město se středověkým jádrem. Šli jsme z náměstí Place de la République přes Rue du Château dlážděnými uličkami s obchůdky a galeriemi. Z úpatí hradu byl hezký výhled do přístavu Saint-Goustan. Do přístavu jsme došli přes čtyřobloukový kamenný most Pont de Saint Goustan. Tam jsme si dali oběd a vyfotili bar Benjamina Franklina. Benjamin Franklin tady byl v roce 1776 donucen větrem vystoupit ( po vichrech, co jsme tu zažili, chápu), když chtěl dojet do Nantes, aby požádal Francii o pomoc k získání americké nezávislosti.

Určitě to nebyla zbytečná zastávka. Svažitými uličkami s hrázděnými domy jsme se vrátili k autu.

Čekala jsem, že městečko Quimperlé bude stejně hezké. Ale bylo to spíš zklamání. Stavební úřad tady asi nefunguje. Každé okno jiné, některé stavby spíš jak z 50. let. Podle průvodce jsme měli být skoro unavení pohledem na historické památky a elegantní budovy. Spíš jsme hledali něco zajímavého. Koukli jsme se jen do opatství Abbatiale Sainte-Croix. Je to příklad bretaňské románské architektury. Vedle je tržnice z roku 1887 s železnou konstrukcí a barevnými cihlami . Přes most pont Fleuri jsme přešli do horního města ke kostelu Église Notre-Dame-de-l’Assomption. Město jsme prošli, ale nenadchlo. To bych si klidně odpustila.

Rozhodli jsme se, že pojedeme ještě i do Concarneau, ale protože nám zrovna nemluvila navigace, zapomněli jsme odbočit. Znamenalo by to otočku až po 10 kilometrech a to už se nám nechtělo. A tak jsme si dali cíl E.Leclerc v Crozonu a pokračovali jsme dál. Dobře jsme udělali. Byli jsme už oba hodně unavení. Nakoupili jsme základní věci a jeli se ubytovat.

Náš dům jsme nejdřív nemohli najít, protože popis byl fakt strohý – název ulice. Jean psala, ať hledáme rezidenci Stone and Holiday. Taková tady ale není, nevím kde to vzala. Všimla jsem si potom, že připsala i Pierres et vacanses. Podle toho už jsme to našli. V rezidenci je několik patrových domů s apartmány. Uprostřed je bazén. I byt je moc útulný a prakticky zařízený. Hezčí než na fotkách, všechno dokonale sladěné. A nechybí tu fakt vůbec nic. Výhled z balkonu krásný. Mohli jsme sedět u stolu nebo na gauči a koukat na vlny. Vyndali jsme dobroty a u dobrého vína jsme seděli celý večer na balkóně. Potom jsme mrtví odpadli.

Vyspali jsme se do růžova a začali plánovat výlet do okolí. Oblékli jsme se letně, sluníčko krásně svítilo.

Městečko Morgat je hned vedle našeho městečka. Koukáme na něj z balkónu. I na skály jako velké zuby v moři. Dojeli jsme rovnou do přístavu. Je to přístav jen pro menší lodě. Vyfotili jsme si z mola naše ubytování naproti a kochali se výhledy. Potom jsme se šli projít na pláž a díky velkému odlivu i na útesy, které byly v tu chvíli odkryté.

Oběd jsme si dali v creperii La Flambee. Nebyl to žádný zázrak, ale najedli jsme se dobře. Měli jsme slané crêpes a pivo. Nasytilo nás to, ale nebyli jsme přecpaní. Takže ideální na další část výletu.

Další zastávka byl Saint-Hernot. Z parkoviště jsme šli něco přes kilometr na stezku GR34. Stezka vede přímo podél moře vysoko na útesech. Všude skály, vřesy a moře. Pořád stejné, ale v mnoha variantách. V Morgatu foukal vítr a myslela jsem, že bude odpoledne zima. Ale přesně naopak. Sluníčko pralo a bylo fakt vedro. Stezka je tady úzká a kamenitá s kořeny od stromů.

Pokračovali jsme minutu cesty do Rostudalu. Vesnička s typickými bretoňskými domy s modrými okenicemi. Nebylo to nic zázračného. Prý tam bydlí rybáři, ale bylo tam mrtvo. Takže jsme se jen otočili, vyfotili a jeli dál na Cap de la Chèvre.

Cap de la Chèvre je nejjižnější výběžek poloostrova Crozon. Od parkoviště jsme šli zase na GR34 a na útesech vysokých 80 metrů jsme se kochali panoramatickými výhledy na Atlantik, zátoku Douarnenez a Pointe du Raz. Maják francouzského námořnictva z roku 1971 je vidět už z dálky. Blíž k moři je památník padlým námořníkům.

Poslední zastávka byl Pointe de Dinan. Odtamtud je krásný výhled na skaliska vystupující z moře, výběžek Pointe de Pen–Hir. Šli jsme kousek po stezce ke skalnímu útvaru Château de Dinan, který je s pevninou spojený skalním obloukem. A zase všude vřesy. Teď už jsou skoro odkvetlé. V největším rozkvětu to musí být ještě krásnější.

Když jsme po páté hodině přijeli, u bazénu bylo plno. Šli jsme se taky vykoupat. Voda byla celkem teplá. Křik od bazénu nebyl žádný, protože teď jsou na dovolené hlavně důchodci. Udělali jsme si naše tradiční dovolenkové jídlo – špagety s kečupem, česnekem a sýrem. Ochutnali jsme i místní cider. Večerní víno hodnocení na vivinu 3,9. Takže zase všechno výborný.

V sobotu jsme se vydali do Camaret-sur-Mer. V plánu bylo projít okruh po pobřeží až na Pointe de Pen-Hir.

Camaret je tradiční přístav lemovaný pestře natřenými domy. Dříve sem připlouvaly plachetnice s podpalubím plným langust. Nejdřív jsme se podívali na Notre-Dame de Rocamadour. Trochu kýčovitý oltář a ve vzduchu dvě lodě. Nic zvláštního. Kaple byla zasvěcená námořníkům. Večer, když moře bylo v mlze, jim zvuk zvonu usnadňoval orientaci. Každou první neděli v září se tu slouží mše za námořníky, kteří zahynuli na moři.

Hned vedle je věž Vauban, památka UNESCO. Je to dílo vojenského architekta Vaubana. Od něj je tu snad všechno v okolí. Je to ikonická stavba města. Dříve chránila vstup do Goulet de Brest – úsek spojující Brestský záliv s oceánem před vpády Angličanů, Španělů a Holanďanů.

Z městečka jsme šli po pobřežní stezce do Pointe du Grand Gouin, kde je malá pevnost postavená v roce 1859. Cesta pokračovala přes nádherné útesy. Pořád jsem na mapě hledala Porzh Naye. Až cestou jsem zjistila, že to jsou dva skalnaté ostrůvky.

Dalším bodem na cestě byl mys Pointe du Toulinguet, který je poznat podle obranné zdi a majáku. Špička výběžku je vojenská zóna, takže je pro veřejnost uzavřena. Sešli jsme na nádhernou velkou pláž Plage de Pen Hat a odtud byl na Pointe du Toulinguet nejlepší pohled.

Celý den svítilo sluníčko, ale na pláži začalo pršet. Předpověď byla silný déšť. Navlékli jsme se do bundy a na to ještě pláštěnky. Další úsek cesty byl do kopce, takže po 15minutovém deštíku jsme byli úplně zpocení.

Cestou na Pen-Hir je muzeum, ale do něj jsme nešli. Zase takoví nadšenci nejsme. Vedle jsou velké kotvy. Kousek stranou je obrovský betonový kříž z betonu vybudovaný v letech 1949 – 1951. Je věnovaný Bretoňcům, kteří za druhé světové války uposlechli výzvu generála de Gaulla a bojovali proti německým okupantům. Pokračování výběžku tvoří tři v řadě ležící skalnaté ostrůvky Tas de Pois. Na útesech byli i horolezci. Při pohledu na ně si člověk uvědomil, jaká je to výška.

Když bylo vyfoceno úplně všechno, minuli jsme tisící kilometr stezky GR34 a pokračovali jsme po ní na Plage de Veryac’h, kam se přijížděli lidi vykoupat. Z internetu jsem věděla, že je tam restaurace Chez Germaine, jediná na celé cestě. Dali jsme si pivko a potom jsme se vydali do kopce na cestu zpátky do Camaretu. Ta už vedla po silničkách vnitrozemím. To už nebylo tak zajímavé. Šli jsme kolem Alignements de Lagatjar – 87 stojících kamenů ( mně připadalo, že jich je míň). Jsou prý uspořádané v kolmých liniích. Žádný zázrak – kameny a v kolmých liniích moc nebyly. Za chvíli jsme dorazili na parkoviště a za 20 minut jsme byli doma. Udělali jsme si výborné krevety s chili, zajedli to sýrem a zapili vínem.Takže nádherný den, který se dá shrnout slovy – skály, skály, skály, moře, moře, moře.

Celá trasa je na sdílené mapě z webu mapy.cz

Čtvrtý den jsme si chtěli dát oddech od výšlapu po útesech. Rozhodli jsme se jet do městečka Concarneau. Většinou se tady všude jezdí po malých klikatých silničkách přes malá města. V Portugalsku jsme taky bydleli ve výběžku, ale tam byly všude nové dvouproudé silnice, někde i dvě souběžné blízko sebe. To tady nehrozí. A tak cesty trvají trochu déle.

Než jsme se nasnídali a roztřídili včerejší fotky, padla hustá mlha a nebylo z okna vidět vůbec nic. To trvalo i první část výletu, takže jsme vyráželi v teplejší bundě. Cestou se ale mlha rozpustila a v Concarneau už bylo příjemně. U mě na tričko a mikinu.

Office de tourisme byla v neděli zavřená. Asi se tu výletuje hlavně v pondělí :). Ale nevadilo to.
Četla jsem, že obyvatelé tu žijí z rybolovu a v přístavu jsou lodě, které vyjíždí k africkým břehům a do indického oceánu. Čekali jsme obří přístav. Přístav byl ale asi za městem. My jsme viděli jen několik lodí.

Hlavním tahákem je tu staré město – Ville Close. Je to obranná pevnost, která leží na malém ostrůvku 350 x 100 metrů. Hradby postavili v 16. století a v 17. století je upravil architekt Vauban – jako všechno tady. S pevninou je spojena malým kamenným mostem a ostrov protíná jedna hlavní ulice Rue Vauban. Symbolem Concarneau je věž se slunečními hodinami a korouhvičkou ve tvaru lodi. Tu postavili až v roce 1906. Podél hlavní ulice jsou restaurace, crêperie a krámky se suvenýry. Ale žádné kýče. Na malém náměstí Place Saint – Guénolé je prý bronzová fontána ( byla zelená) „U krokodýla“, na které jsou krásně zpodobněná zvířata. Je tam krokodýl, ryba a prdelatí andělíčci. Zpátky jsme to obešli po hradbách, které vedou kolem dokola. Poslední fotku jsme udělali u radnice. Všude tu visí i jejich bretaňská vlajka. Černé a bílé pruhy symbolizují devět tradičních bretaňských biskupství. V levém horním rohu jsou vyobrazeny zvířata – lasice hranostaj. Podle legendy se o to zasloužila vévodkyně Anna, která viděla na lovu prchat hranostaje. Ten než by vběhl do bahna a poskvrnil si kožich, se raději zastavil a přijal smrt. Poselství znělo: raději smrt než poskvrnění. Vlajka byla proto dlouho považována francouzskými úřady za symbol bretaňského separatismu. Dnes už je postoj určitě jiný, viděli jsme je na úřadech i hotelech.

Pokračovali jsme do Quimperu. Je to hlavní město departementu Finistère. Ale není to žádné velkoměsto, jen 63 tisíc obyvatel. Roku 495 tu vzniklo biskupství, které tu sídlí dodnes. Mířili jsme nejdřív do office de tourisme. Měli mít otevřeno do 14 hodin, ale už ve 13:40 bylo zavřeno. Hlavní zajímavostí je tady katedrála Saint-Corentin. Katedrála je krásná a obrovská. Všude kolem jsou typické kamenné a hrázděné domy. Nebo spodek kamenný a patro hrázděné. Jsou různě barevné, křivé a často mají patro vysunuté do ulice nad přízemí. Ve Vannes jsme se dozvěděli, že to je kvůli daním. Ty se platily podle půdorysu. Tak asi i tady.

Těšila jsem se do katedrály. V půdorysu je zahnutá, protože se potřebovali vyhnout bažinaté půdě. Zajímavostí má být, že chrámová loď je posunutá hodně šikmo od kůru. Nikdo už neví, jestli to byl záměr nebo chyba. Katedrála ale byla zavřená. Měli tam do 14 hodin pauzu. Prošli jsme se po Rue Kéréon, kde bylo hezkých domů nejvíc. I obchůdek s bretaňskými dezerty. To je biscuit a palets bretons. Krásný krámek. Bylo tam i hodně čokoládových bonbónů.
Po 14. hodině byla katedrála pořád zavřená. Všimli jsme si, že na kovové ceduli s otvírací dobou je odpolední čas trochu přeškrtnutý. Asi nemají zapotřebí odpoledne otvírat a navíc ještě v neděli, kdy je nejvíc výletníků. To se ale mýlí, protože jinak tam chcípnul pes. Město má být známé výrobou keramiky faïence. Je to keramika pokrytá bílou glazurou a vyzdobená vzory květin a lidmi v krojích. Kdybych to nevěděla předem, vůbec bych to ve městě nepoznala. Keramiku jsem viděla ve výloze jednoho krámku a potom ještě jednou jako mističky se jmény. Něco podobného jako propiska se jménem z Luxoru. Nenapadlo by mě, že to má být jejich slavná keramika, která se tu vyrábí od roku 1690. Jestli se ve městě skrývalo ještě něco zajímavého, tak to teda opravdu neumí prodat. Trochu větší město a už se tu vyskytovalo plno různých pobudů. Výhoda ale je, že tihle týpci na túry kolem útesů nechodí.

Protože jsem byla hladová, hledali jsme nějakou slušnou restauraci. I hledání v Tripadvisoru je tady trochu o nervy. Když si dám otevřené restaurace, tak půlka za chvíli zavírá, protože od 14 hodin mají pauzu. Na jihu nám vadilo, že jedí nejdříve od 14 hodin, ale tady je to kolikrát dost brzo. Navíc u většiny restaurací byly plastové židle. A to já nemusím, to není dobré znamení. Nakonec jsme skončili vedle katedrály v Café Le Bretagne. Jedlo tam hodně lidí, tak jsme si kromě piva objednali i jídlo. Já moules-frites a Jarda carpaccio. Bylo to přesně podle recenzí. Jídlo dobré, ale obsluha fakt pomalá. Ale to jsme později zjistili, že je tu všude. Tady číšníci přes oběd nekmitají jako v Čechách, tady na obědě strávíte 2 hodiny.

Další zastávkou byl maják Phare d’Eckmühl. Původně jsem to neměla v plánu, ale jet až na Pointe du Raz bylo moc daleko. Tady to bylo blíž a navíc jsme čekali, že tam bude rozbouřený Atlantik, protože tam se kouká směrem na Bilbao. Maják byl asi nejvyšší, co jsme viděli. Taky psali, že s výškou 65 metrů patří k nejvyšším na světě. Je přístupný a dá se na něj po 307 schodech vystoupat. Ale bohužel se tam pouští po skupinkách a všechny časy byly obsazené. Tak jsme se jenom prošli kolem. Byl odliv a Atlantik byl jak rybníček bez vln.

Jet domů se nám ještě nechtělo, proto jsme navštívili cestou domů ještě vesničku Locronan. Patří mezi nejkrásnější vesnice ve Francii. Je to vesnice s 800 obyvateli. Zažili tady boom v 15. století díky výrobě tkaného plátna na lodní plachty. Ale potom už nestačili konkurenci a čas se tu zastavil. Jsou tu podle průvodce žulové domy porostlé mechem a lišejníkem ( to jsem teda neviděla) a katedrála. V katedrále byla asi nejhezčí kazatelna s výjevy ze života svatého Ronana. Hezké obchůdky, žádný kýč. Hodně hortenzií tomu dodávalo šmrnc. Městečko taky tvořilo kulisy několika filmů – např. Šuani nebo Příliš dlouhé zásnuby.

Předpověď počasí nebyla nejlepší, takže jsme radši jeli navštívit města než do přírody.

První zastávka byla Landerneau. Městečko je známé díky Rohanskému mostu a rodině Édouarda Leclerca. Most je nádherná stavba z roku 1510 překlenující řeku Élorn. Je jedním z nejstarších obydlených mostů na světě. Společně s mostem v Narbonne jsou to jediné dva obydlené mosty ve Francii. Má šest oblouků a dřív byl jeho součástí i mlýn, kaple a vězení.

My jsme se vydali nejdříve na náměstí Place du Général de Gaulle, na kterém byly hezké staré domky. Potom jsme šli po ulici Rue de la Fontaine-Blanche až k bývalému kapucínskému klášteru. Na tomto místě provozoval svůj první obchod Édouard Leclerc, zakladatel sítě supermarketů. I dnes je ve městě starosta Patrick Leclerc. Potom jsme se v drobném dešti prošli přes Rohanský most a vrátili se zpátky na parkoviště.

Další zastávkou byl Brest. Cesta vedla přes most Térénez, který spojuje poloostrov Crozon se severní Bretaní. Je dlouhý 515 metrů. Píšou, že se jedná o uspořádání kabelů ventilátorů se zakřivenou plošinou. Ještěže tam je. Jinak by byly cesty mnohem delší. Od Brestu jsme moc nečekali, a proto jsme nebyli zklamaní. Cestou pořádně pršelo, tak jsme se rozhodli zaparkovat blízko Château de Brest a našli jsme dobrou restauraci v okolí. Byla to restaurace Le Remorkeur. Není to úplně lehké najít restauraci v pozdější hodinu než ve 12 hodin. Plno jich zavírá v půl druhé. Ale Le Remorkeur byla dobrá volba. Milý personál, zajímavé prostředí a jídlo taky dobré. Jarda si dal flank steak a já kotletu v cidrové marinádě. Oba jsme si pochutnali a na závěr jsme si dali kafe. Moje americano bylo teda trochu větší espresso, ale dobré.

Mezitím přestalo pršet, a tak jsme se vydali k Château de Brest. Jako zázrakem za války unikl bombardování. V historii tu žila i Anna Bretaňská. V jedné části je námořní muzeum, kam jsme nešli a v druhé sídlí námořní prefektura. Dál jsme šli přes zvedací most Pont de Recouvrance. Byl vybudován v roce 1954 a nahradil starý otočný most. Může se během dvou a půl minuty zvednout do výšky více než 50 metrů nad hladinu a je to po mostě v Rouenu druhý největší zvedací most v Evropě. Vedle mají ještě druhý most, takový skládací (pontonový) , po kterém mohli jezdit auta jen v jednom směru. Když jela loď, tak ho sklopili.

Stavby v Brestu jsou takové stalinského typu. Trochu jsme si tam připadali jako v Ostravě. Nikdo tam asi nepotřebuje sídlit v hezké budově. Chtěli jsme vidět ulici Saint-Malo, Má to být nejstarší ulice města, která nebyla vybombardovaná. Nevím, jestli si v průvodci nedělali srandu, ale nebylo tam nic. Aspoň jsme viděli budovu zvanou Bâtiment aux Lions. Tato budova sloužila jako sklad pro námořnictvo a název má podle chrličů na fasádě v podobě lvů. Na druhou stranu řeky jsme přejeli lanovkou. Z ní jsme viděli doky, kde se opravují lodě. A to bylo v Brestu všechno. Víc jsme ale ani nečekali.

Další zastávkou byl mys Petit Minou. Je tam jeden z nejslavnějších majáků. Je to moc hezký maják na ostrůvku s pevninou spojený mostem. Vedle majáku se nachází radarová věž francouzského námořnictva. Ta to moc nehyzdí na rozdíl od unimobuněk na Saint-Mathieu. Určitě to stojí za návštěvu.

Pokračovali jsme na Pointe Saint-Mathieu. I tady vede GR34. Je to taky„ nejzápadnější „ výspa Francie. Kromě majáku vysokého 37 metrů jsou tu i pozůstatky kláštera a malá kaple Chapelle Notre-Dame-de-Grâce. Jediné, co to tu kazilo, byly ty unimobuňky vedle nového majáku. Nepochopila jsem, jestli to je přechodná záležitost nebo to tam budou hyzdit pořád.

Domů jsme dorazili v půl osmé. Udělala jsem steak a salát. Nevím, jestli to byl nějaký starý býk nebo jsem to tak moc upekla, ale moc dobré to nebylo. Snad příště to bude lepší.

Předpověď byla velice příznivá, a tak jsme se rozhodli udělat okruh kolem poloostrova Roscanvel. Jarda stáhl naplánovanou trasu do hodinek. Dojeli jsme do vesnice Roscanvel a vydali se na trasu podle mapy. Na začátku jsme přecházeli poloostrov, takže moře nemohlo být vidět. Všechno bylo krásně zelené, míjeli jsme pasoucí se koně a krávy. Potom jsme konečně dorazili k moři. Bohužel cesta vedla často dál od pobřeží a výhledů na moře tam moc nebylo. To nás trochu zklamalo. Ale počasí bylo pěkné, svítilo sluníčko a pofukoval větřík. Cesta nebyla úplně jednoduchá, určitě to není výlet pro rodinu s dětmi. V jednu chvíli jsme sešli skoro k moři a pak zase pěkně nahoru. Došli jsme na výběžek pointe des Espagnols. Je pojmenovaný po Španělech , kteří se tady v 16. století usadili. Brzy se stal vojenským stanovištěm, které bránilo nepřátelským lodím v připlutí do úžiny Goulet de Brest. Je tady i malá pevnost a věž, ve které je expozice o historii poloostrova. Z výšky 65 metrů jsme se dívali na panorama Bretské rejdy. Rejda je je částečně chráněné kotviště v blízkosti přístavu, kde můžou lodě zakotvit a počkat, než jim bude povolen vjezd do přístavu.

Místo 12 kilometrů jsme nakonec ušli 16 km. Ke konci už jsem byla nepříjemná, protože jsem měla žízeň. Jedna lahev pití je na takový výlet málo.

Cestou domů jsme dofoukli pneumatiku a koupili dobré víno. Sluníčko pořádně hřálo, a tak jsme šli vyzkoušet moře. Jarda se potopil po pupík a já po kotník. Večer jsme si pochutnali na krevetách a dobrém víně. Další krásný den.

Celá trasa je na sdílené mapě z webu mapy.cz

Předpověď počasí se naplnila a venku docela hustě pršelo. Rozhodli jsme se proto zůstat doma, číst si a využít to k vyprání prádla ve společné prádelně, kde byly dvě pračky a jedna velká sušička. V plánu byla i procházka v okolí. Na tu ale nakonec vůbec nedošlo. Byl to čistě válecí, ale i tak příjemný den. Četli jsme si s výhledem na moře, prádlo se pralo a sušilo.

K obědu jsme si dali toustovaný chleba s rajčaty. Večer jsme si udělali dobrou večeři. Jedli jsme tuňáka s výbornými místními bramborami a pili víno Châteauneuf-du-Pape. Takhle strávený den byl moc příjemný, ale jen jednou. Jinak by to byla nuda.

Cílem našeho výletu byla městečka na sever od nás, na pobřeží směrem k Velké Británii. Nejdřív jsme jeli do Roscoffu. Je to příjemné lázeňské městečko, které si získalo pověst díky léčbě mořskou vodou. Zaparkovali jsme blízko office de tourisme, který ale přes poledne zavíral. Prošli jsme se uličkami starého města, kde byla obydlí rejdařů a korzárů.

Kostel Église Notre-Dame-de-Croaz-Batz měl krásný oltář i varhany. Všechny kostely tu mají takové altánky, kde je svěcená voda. Došli jsme starým přístavem až k majáku a začalo hustě pršet. Na chvíli jsme se schovali a potom jsme se rychle přesunuli do restaurace Chez Janie, o které jsem se dočetla na internetu. Restaurace byla skoro plná. Je zaměřená na mořské plody a ryby. Vybrali jsme si jako předkrm rybí rillettes a tatarák z ryby. Nakonec to nebyl tatarák z ryby, ale z mořských řas. Za omyl jsme byla ráda, protože mořské řasy se tu loví a hodně prodávají. Rybí rillettes bylo jako dobrá rybí pomazánka. Já jsem si potom dala ústřice a Jarda tresku s bramborem a nevím jakou omáčkou. Oboje bylo moc dobré. Nakonec jsme si dali společně dezert. Větrníčky plněné zmrzlinou a vedle šlehačka. Všechno bylo moc dobré, jen obsluha strašně pomalá. Asi je to tu normální. Strávili jsme tam přes dvě hodiny. Ale příjemné. Restauraci můžeme jen doporučit.

Roscoff je také známý cibulí. Na jednom domě taky cibule visela. V tomto kraji se hodně pěstuje zelenina a zahradničí. Artyčoky, květák, brambory, kamélie, rododendrony. A taky je tu hodně koní.

Potom jsme přejeli do městečka Saint-Pol-de-Léon. Dříve to bylo biskupské město. Proto je tam veliká a asi krásná katedrála Cathédrale Saint-Pol-Aurélien. Protože pršelo, prošli jsme se jen ulicí ke Kreiskerově kapli. Obě byly zavřené. Pršelo a foukalo, a tak jsme nasedli do auta a jeli do Morlaix.

Zaparkovali jsme vedle office de tourisme a vzali jsme si mapku, na které měly být okruhy městem. Byly tam dva, ale nevím , jak se má v tak nepodrobné mapě člověk orientovat. Asi jsme už zhýčkaní internetem a navigací. Výrazným prvkem ve městě je železniční viadukt, který překlenuje údolí. Byl postaven v roce 1863 a leží na trati spojující Brest a Paříž. Je vysoký 58 metrů. Ale nešli jsme po schodech na něj. Prošli jsme se do středověkého centra, kde jsou hrázděné domy s točitými schodišti ( četla jsem a viděla na obrázku). Některé domy se tu jmenují pondalez. Mají dřevěné lávky a schodiště spojující místnosti v přední a zadní části budovy, které byly odděleny krytým vnitřním nádvořím. Ale uvnitř jsme to neviděli, nechtělo se nám na exkurzi. Prohlédli jsme si nejzajímavější domy – maison a vrátili jsme se k autu.

Dál už jsme nepokračovali, protože pršelo a cesta domů trvala hodinu a půl. K večeru se obloha vyjasnila, takže jsme mohli i sedět na balkoně. Krása střídá nádheru.

Probudili jsme se do zamračeného deštivého rána. Vítr foukal hrozně. Předpověď hlásila, že po poledni by už nemělo pršet, jen foukat.

Jeli jsme do města Douarnenez, města sardinek. Je to město na kraji zátoky pod poloostrovem Crozon. Město v minulosti žilo hlavně z lovu sardinek. To je tu vidět na každém rohu. Krámky se sardinkami a upomínkovými předměty všeho druhu. V Duarnenez také přišly na svět slavné bretaňské koláče kouign-amann.

Konečně jsme jednou zastihli otevřený office de tourisme. Ochotný mladý muž nám ukázal zajímavá místa nejen ve městě, ale i na Cap Sizun. Byl opravdu moc příjemný a řekl nám toho hrozně moc. Uměl udělat reklamu všem místům. Prošli jsme se kolem kostela do starého přístavu Port du Rosmeur. Sem prý lodě přivážejí pětinu světové produkce tuňáků. Pokračovali jsme podél pobřeží směrem ke čtvrti Tréboul. Je to centrum léčby mořskou vodou a je tam i přístav plachetnic. Cestou byl krásný výhled na ostrov Tristan. Při odlivu se tam dá dojít s průvodcem. Odliv nebyl a navíc foukal přímo vichr. Sotva jsme šli a chvílemi jsem měla problém se i nadechnout.

Protože v Bretani se obědvá mezi 12 a 14 hodinou, začali jsme hledat dobrou restauraci. Blízko byla Le Bigorneau Amoureux. Byl z ní hezký výhled na moře a chodili tam hodně i místní. To je vždycky známka dobré restaurace. Dali jsme si tresku s dobrou omáčkou a kaší a chobotnici v hrnci v omáčce s perníkovým kořením. Chobotnice byla zvláštní, ale dobrá.

Naším dalším cílem byl Pointe du Raz, nejzápadnější bod Francie. Cestou jsme se ale zastavili ještě na Pointe du Millier. Moc hezké místo. Domeček na skále, kde by člověk chtěl prožít chvíli bez civilizace a jejích vymožeností.

Další mezizastávkou byl Pointe du Van. Zastavili jsme na parkovišti blízko starých větrných mlýnů. Bylo to ještě dost daleko a museli jsme ještě kus cesty ujít. Byl tam malý kostelík, bohužel zavřený. Odtud jsme už viděli maják na Pointe du Raz. Další hezké místo. Díky silnému vichru byly ohromné vlny, které narážely do útesů pod námi.

Nejzápadnější bod Francie je právě Pointe du Raz. To byla naše poslední zastávka na poloostrově Cap Sizun. Když jsme tam dojeli, bylo tam parkoviště se závorou a za parkování chtěli 8 eur. Takže jsme se otočili a jeli pryč. Vedle byla restaurace, kde bylo parkoviště pro zákazníky. Zaparkovali jsme tam, dali si dobrý cider a pěšky jsme šli na Pointe du Raz. Podpořili jsme místní hospodu a ještě jsme ochutnali místní produkt.
Byl to jediný výběžek, kde bylo několik restaurací a obchůdků. Na ostatních místech je maximálně památník, ale určitě ne občerstvení. Vypadalo to jako Fashion Arena v Praze. Restaurace ale byly po sezóně zavřené. Došli jsme až na nejzápadnější bod a málem nás odfouklo. Ale k takovému místu se vichr hodí.

Na doporučení pána z office jsme cestu domů vzali přes městečko Pont-Croix. Byla tam docela velká katedrála. Hledali jsme vchod a místní pán nám ochotně otevřel postranní dveře a ještě se nám snažil říct francouzsky zajímavosti. Pochopili jsme jenom, že sloupy mají každý jinak ozdobné zakončení. Byl tam i hezký oltář a poloaltánek na svěcenou vodu. Moc se nám to líbilo, ale když jsme chtěli odejít, nešly otevřít dveře. Já už chytala paniku, začala jsem křičet a bouchat. Můj šikovný muž, ale dveře nakonec otevřel. Vzhledem k tomu, že tam bylo liduprázdno, bychom si tam asi chvíli na vysvobození počkali dost dlouho.

Hned vedle katedrály byl kamenný patník s nultým kilometrem Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela. Taková startovací čára na trasu 1913 kilometrů. Historickou uličkou jsme se vrátili k autu.

E.Leclerc má otevřeno jen do půl 8 a my byli v Pont-Croix ještě v 18 hodin. To bysme u nás nestihli nakoupit ani náhodou. Tak jsme si našli jiný v Douarnenez, protože na E.Leclerc jsme už zvyklí. Ale byl úplně jiný. Jinak uspořádaný a jiné vážení zeleniny. Nakoupili jsme víno, ocet bez ořechové příchuti, krevety a doradu.
Unavení jsme si udělali krevety a přepadla nás hrozná únava. Takže jsme šli už v půl desáté spát.