Letos jsme se v Bretani posunuli zase o kousek dál. Naší základnou se stalo příjemné přímořské městečko Erquy.

Letěli jsme s KLM do  Rennes s přestupem v Amsterdamu. Tam  jsme měli na přestup hodinu a padesát minut, což jsme považovali za dostatečné i s odbavenými kufry. Z Prahy jsme odlétali už v šest ráno, takže budíček byl ve tři. Na letišti šlo vše hladce, jen do salónku jsme se nedostali – otevírá až v pět. Trochu neklientské. Dali jsme si první pivko a letadlo odletělo přesně na čas. Přestup jsme zvládli bez problémů, a tak jsme si v Amsterdamu dali další pivko – na lepší spánek během druhého letu. Při nástupu jsme zahlédli, jak nakládají naše kufry, takže jsme věděli, že dorazí s námi.

Po příletu do Rennes šlo vše hladce. Letiště je malé, s jedním pásem na kufry. Na travnatých plochách severně od hlavní dráhy jsou prý pořád viditelné krátery po bombardování za druhé světové války. Odtud totiž startovaly stíhačky Luftwaffe při útocích na Anglii během Bitvy o Británii.

Půjčovnu aut jsme našli hned. Do našeho Citroënu C3 se ale nevešly všechny kufry, takže jeden skončil na zadním sedadle.

Ubytování jsme měli až od půl páté, a tak jsme se vydali do Lamballe na oběd. Chtěli jsme si prohlédnout  hrázděné domy z 16. a 17. století, včetně Maison du Bourreau (Dům kata) s červenými trámy „sang de bœuf“, to znamená krvavě červená. Vůbec tam ale nebydlel kat. Přejmenoval ho tak na začátku 20. století jeden fotograf, aby zvýšil atraktivitu svých fotek. Ten dům  jsme úplně nepoznali. Ale podle fotek jsme pak zjistili, že to je ten, který se nám ve městě nejvíc líbil.  

Zaparkovali jsme blízko národního hřebčína. Je to asi největší atrakce města. Jsou tu ikonické bretaňské koně. Pomáhali v zemědělství a za války tahali děla.

Cestou jsem si vyhledala místní dobře hodnocené restaurace.. Vybrali jsme restauraci Les Cocottes Papoten s hodnocením 4,8. Byla plná, což je vždycky dobré znamení. Jídelníčku jsme nerozuměli, ale šéf se nám snažil vše vysvětlit. Jako předkrm jsme si dali rybí rilletes – chutnalo to trochu jako zavináče, se zeleninou a krásně naservírované. S pivem to bylo výborné. Hlavní jídlo už tak oslňující nebylo – vše bylo zapečené. Vyzkoušeli jsme rybu s citronovou omáčkou a pomalu pečené maso s thajskou omáčkou, obojí s rýží a zeleninou. Od našeho stolu jsme viděli kuchařku při práci. Restaurace měla michelinskou hvězdu z roku 2018, ale paní asi nebyla michelinská šéfkuchařka – dochucení by sneslo trochu víc. Ale jídlo bylo lehké a zdravé, najedli jsme se dobře.

Po obědě jsme si prošli město. V Collégiale Notre-Dame-de-Grande-Puissance byla krásná  vitrážová okna, skrz která krásně prosvítalo slunce. Kostel byl krátký a proto asi oltář působil velmi majestátně. Kostel má i střílny, cimbuří a obranné prvky, protože kostel byl součástí obranného systému hradu.

Další zastávkou bylo přímořské letovisko Pléneuf-Val-André. Prošli jsme se po místní 2,5 km dlouhé promenádě podél široké pláže – právě byl odliv. Někteří se i koupali. Bylo teplo, ale příjemně foukal vítr, takže jsme se nepekli. Podél promenády, ale i jinde ve městě jsou elegantní vily z 19. století, z doby, kdy sem jezdila bretaňská  a pařížská smetánka. Do přístavu už jsme nešli. Chtěli jsme ještě stihnout nákup v místním E.Leclercu. Byl poměrně velký, ale výběr nebyl tak bohatý jako v jiných, které známe. Nakoupili jsme základní potraviny a v tu chvíli nám už psala Celia z ubytování.

Celia neuměla anglicky, ale s překladačem jsme se domluvili. Parkování máme ve vnitrobloku s úzkým vjezdem – ale oproti parkování v Itálii s  výtahem je to luxus.

Ubytování je hezké, ale my jsme hrozně zhýčkaní z minulých ubytování. Některé byty byly úplně profesionálně zařízené, všechno vyladěné do nejmenšího detailu. Tady to mělo některé mouchy, ale nic zásadního tu nechybělo. Jen jsem například musela odstěhovat noční stolek, abych otevřela šatní skříň.

Hlavní pro nás ale bylo, že z balkonu jsme koukali na moře. Erquy je příjemné přímořské letovisko se 4000 obyvateli. Je známé jako „hlavní město mušlí sv. Jakuba“ (coquilles Saint-Jacques). V zátoce Saint-Brieuc se nachází jedno z největších lovišť těchto mušlí v Evropě.

Podle legendy inspirovalo Erquy vesnici Asterixe a Obelixe. Autor komiksu Albert Uderzo zde trávil prázdniny a tři skaliska u pobřeží připomínají slavné „nezdolné“ galské sídlo.

Město je proslulé svými růžovými pískovcovými útesy a domy. Tento kámen se těžil v místních lomech Z nich později vznikla přírodní atrakce Lacs Bleus – jezírka s tyrkysovou vodou.

Na prohlídku města už jsme ale nešli. Dali jsme si vychlazené pivko a k večeři bagetku s tapas z vlastních zásob. U láhve vína jsme úplně odpadli – únava byla silnější než vůle.

Po vydatném spánku a dlouhé snídani jsme vyrazili na nákup do Super U – tentokrát jsme se zásobili tak, aby naše dovolená byla „all inclusive“. K obědu jsme si připravili filet z mořského ďasa, brambory s máslem a růžové víno. Na místních bramborách si tu vždycky pochutnáme.

Odpoledne nás čekal výlet na Cap d’Erquy po slavné stezce GR34. Poloostrov je chráněná oblast s vřesovišti, dunami a borovicovými lesy. A hlavně růžovými pískovci! Barva je způsobena oxidy železa v tmelu mezi zrny křemene a živců, takže hornina hraje odstíny od růžové po červenou. Pískovec tu byl v minulosti těžen v místních lomech. Z bývalých  lomů vznikla „modrá jezera“ s tyrkysovou vodou.

V létě se k tomu přidají fialové vřesy – typická bretaňská scenérie. Každý výhled byl krásnější než ten předchozí. Pláže střídaly pláže, některé i nudistické, ale hlavně žádné davy turistů. Počasí nám přálo – sluníčko, modré moře, příjemných 24 °C. Šli jsme asi tři hodiny a zpět se vrátili vnitrozemím.

Cap dÉrquy je ideální destinace pro každého, kdo hledá spojení nedotčené přírody, bretaňských legend a regionální gastronomie. Hlavně jestli máte rádi rybí speciality a procházky mezi kvetoucími vřesy s výhledy „ na konec světa“.

Večer jsme si připravili krevety s česnekem a chilli a čerstvou bagetku. Den jsme zakončili příjemně unavení.

Tip pro cestovatele: Na Cap d’Erquy si vezměte pevnou obuv – stezka je místy kamenitá, ale dobře značená.

Dnes jsme se chtěli podívat na Îlot Saint-Michel, malý ostrov s kaplí, který jsme včera zahlédli z dálky. A možná ještě dál – do městečka Sables d’Or les Pins, které slibovalo klidnou atmosféru a krásné pláže.

Îlot Saint-Michel je přístupný pouze při odlivu po přírodním kamenném chodníku z pláže Saint-Michel. Kameny cestou byly snad nejrůžovější z celého okolí – nádherně ladily s okolní krajinou.

Na vrcholu ostrova stojí kaple svatého Michala, která byla bohužel zavřená. Podle místní pověsti tu byl ukryt poklad zlatých prutů, který smetla bouře. Zlato se prý rozpadlo na prach a smísilo s pískem – proto pláže dodnes září zlatavým leskem.

Dopoledne byl ještě příliv, takže jsme se vydali dál.

Pokračovali jsme do Sables d’Or les Pins, letoviska z 20. let minulého století, které mělo konkurovat slavnému La Baule. Krize ho zastavila, dnes je to spíše klidná rodinná destinace.

Šli jsme  přes mokřady po lávce, která bývala železniční tratí – krásná procházka s výhledy na okolní přírodu.

V restauraci O Sables jsme si dali salát s krevetami a uzeným lososem – lehké, výborné jídlo, ideální do horkého dne. Venku bylo přes 30 °C, takže jsme ocenili stín a studené pivo.

Odpoledne už byl odliv, takže jsme se konečně dostali na ostrov. Cesta byla kamenitá, ale nijak nebezpečná. Udělali jsme spoustu krásných fotek – růžové kameny, kaple, výhledy na moře.

Potom už nám bylo takové vedro, že jsme se těšili na pláž du Guen, odkud jsme ráno startovali. Voda byla osvěžující, ale díky odlivu jsme museli jít opravdu daleko. Škoda, že jsme s sebou neměli víc pití – jinak bychom se koupali ještě déle.

Celkem jsme ušli asi 18 kilometrů, takže večer jsme padli do postele. Další den jsme si naplánovali jako odpočinkový.

Tipy pro cestovatele

• Sledujte příliv a odliv, jinak se na Îlot Saint-Michel nedostanete.

• Na Cap d’Erquy si vezměte pevnou obuv – stezka je kamenitá.

• Ochutnejte mušle sv. Jakuba – místní specialitu.

Rodina Hurtaudových tu už čtyři generace pěstuje mořské plody, hlavně slavné slávky bouchot s prestižní certifikací Label Rouge. Nabízejí i zážitkovou exkurzi „Myti’Busem“ do srdce parku, kde vysvětlují životní cyklus slávek, jejich prostředí a kultivační techniky. My jsme ji vynechali – francouzský výklad by nám moc nedal – a zamířili rovnou na chráněnou terasu, kde podávají ty nejčerstvější slávky.

Nečekejte klasickou restauraci, ale jednoduché místo, kde se jí to, co se právě sklidilo. Slávky bez omáček, jen s domácími bio hranolkami. Jarda slávky nemusí, tak si dal tradiční kouign-amann – bretaňský máslový koláč. Oboje bylo skvělé! Zaujaly nás i detaily: látkové ubrousky s vyšitým logem, umělohmotné kelímky na nápoje a umyvadlo s denně pranými ručníčky. Jednoduché, ale stylové. Zážitek, na který nezapomeneme.

Pokračovali jsme na Pointe des Guettes, odkud je nádherný výhled na zátoku Saint-Brieuc. Viděli jsme mušlové farmy – slávky se tu pěstují na dřevěných kůlech, které jsme zahlédli i při odlivu. Tahle oblast je unikátní tím, že rozdíl výšky hladiny mezi přílivem a odlivem dosahuje až 14 metrů – jeden z největších v Evropě!

Další zastávkou byl Pointe Roselier, mys vysoký asi 60 metrů. V minulosti měl strategický význam, proto tu dodnes stojí Four à Boulets – pec z 18. století, kde se ohřívaly dělové koule až na 900 °C, aby při zásahu zapálily nepřátelské lodě. Najdete tu i památník námořníků, kteří zahynuli u bretaňského pobřeží, a novější památník obětem výbuchu ropného tankeru Bételgeuse (1979), při kterém zemřelo 50 námořníků, převážně Francouzů.

Předpověď slibovala zataženo, ale nakonec bylo vedro kolem 30 °C. Rozhodli jsme se proto vynechat město Saint-Brieuc a raději zamířili na pláž Caroual. Když jsme dorazili, slunce se schovalo, ale i tak jsme si užili krásnou procházku po pláži. Lepší než ruch města.

Po návratu jsme skočili do Carrefouru pro zásobu belgických piv – ta místní nás chuťově moc nenadchla. A i když měl být den odpočinkový, byli jsme večer zase pěkně unavení.

Tipy pro cestovatele:

Pointe Roselier je ideální místo na krátkou procházku s výhledy a historickým přesahem.

Pokud máte rádi mořské plody, nenechte si La Cabane de Mytilus ujít. Ale pozor – otevřeno jen v sezóně a často bývá plno.

Ráno jsme vyrazili do Saint-Malo, legendárního města korzárů a perly Smaragdového pobřeží. Změna po toulání po pobřeží. Chtěli jsme se projít po hradbách a staré části uvnitř.

Saint-Malo je opevněné přístavní město s nádhernými výhledy na Atlantský oceán. Leží v zálivu Lamanšského průlivu a je obklopeno mohutnými hradbami, které chrání historické centrum La Ville Intra-Muros. Město je symbolem nezávislosti a hrdosti – jeho obyvatelé se kdysi označovali heslem: „Nikoli Francouz, nikoli Bretaňec, jsem Malou.

V roce 1944 bylo 80 % města zničeno americkým  bombardováním, ale po válce bylo pečlivě zrekonstruováno. Z původních 865 domů zůstalo nepoškozených jen několik desítek. Uvažovali i o úplném zbourání, nakonec ale zvítězil plán věrné rekonstrukce historického centra. Rekonstrukce trvala až do roku 1972, kdy byla dokončena věž katedrály Saint – Vincent. Na rozdíl od jiných měst si zvolili návrat k původnímu stylu. Každý kámen dostal unikátní číslo, aby bylo možné přesně určit jeho původní polohu. Tím právě  vzniklo „kamenné puzzle“. Dodnes lze na některých domech vidět čísla napsaná na blocích, například na Rue de Toulouse č. 25. Očíslované kameny byly znovu použity při stavbě, aby se zachoval autentický vzhled města. Tam, kde chyběly, byly doplněny novými bloky stejného typu žuly. Díky této metodě se podařilo zachovat historický ráz Saint-Malo.

Vyrazili jsme od bašty Saint-Philippe, kde je hezký výhled na pláž Môle a vlnolam Môle des Noires. Tady se člověk cítí jako korzárský strážce – s výhledem na širý oceán, rušný přístav a město, které si po staletí chránilo svou svobodu před jinými piráty i anglickými útoky. Díky korzárům to bylo bohaté město.

Cestou jsme míjeli kamenné domy korzárů a majitelů lodí, které přežily i bombardování – jejich žulové fasády dodnes vyprávějí příběhy slavných mořeplavců jako Surcouf nebo Duguay-Trouin. Najdete tu i sochu Jacquese Cartiera.

Z věže Bidouane je nádherný výhled na ostrovy Grand Bé a Petit Bé. Na ostrově Grand Bé je hrob básníka Chateaubrianda.

Unikátní mořský bazén se dvakrát denně přirozeně naplňuje přílivem. Bazén byl otevřen v roce 1936 díky vizionáři René Lesaunierovi, který chtěl městu dodat prestiž a pohodlí pro koupání i při odlivu. S rozměry 76 × 55 metrů a betonovou hrází nabízí bezpečné koupání i v době, kdy se moře stáhne daleko od pobřeží. Dominantou je ikonická skokanská plošina, ze které se stává rituální místo pro odvážné návštěvníky. Z bazénu se otevírá nádherný výhled na ostrovy Grand Bé a Petit Bé, stejně jako na Fort National. Každoročně se bazén před sezónou vypouští a čistí, což je součást místní tradice.

U Porte Saint-Thomas se otevírá pohled na dlouhou pláž Sillon a Fort National – ikonický symbol Saint-Malo. Tato brána patří k nejstarším dochovaným a jakmile jí projdete, ocitnete se v živém centru města – mezi kavárnami, brasseriemi a obchůdky v úzkých uličkách.

Katedrála se tyčí  uprostřed historického jádra Saint-Malo. Dominantní štíhlá věž se stala proslulým orientačním bodem pro námořníky a zároveň ozdobou města.  Uvnitř najdete vitráže, které hrají barvami podle denního světla a hrob Jacquesa Cartiera, který se zde modlil před svou cestou do Kanady. V kryptě odpočívá i slavný korzár René Duguay-Trouin. Během druhé světové války byla katedrála těžce poškozena při bombardování města.  Opravy trvaly od roku 1944 až do roku 1972, kdy byla slavnostně znova otevřena.

Proč je Saint-Malo tak výjimečné?

• Největší přílivy v Evropě – rozdíl mezi přílivem a odlivem může dosáhnout až 15 metrů! Při odlivu se odkrývají písečné pláže a cesty na ostrovy Grand Bé a Petit Bé.
• Ostrovní minulost – až do 18. století bylo historické centrum samostatným ostrovem, spojeným s pevninou jen hrází.
• Republika Saint-Malo  – v letech 1590–1594 se město prohlásilo za nezávislou republiku, aby se vyhnulo podpoře Jindřicha IV. během náboženských válek.
• Kolébka objevitelů – odtud vyplul Jacques Cartier, objevitel Kanady. Najdete tu i Maison du Québec, dům věnovaný tomuto spojení.
• Město korzárů – v 17.–18. století bylo Saint-Malo největším korzárským přístavem Francie. Korzáři měli královské povolení napadat nepřátelské lodě a přinášeli městu obrovské bohatství.

Po Saint-Malo jsme zamířili do Dinardu – elegantního letoviska s vilami z Belle Époque. Dinard, bývalá rybářská vesnice, se proměnil v rekreační centrum, když francouzská šlechta, bohatí Američané a britští aristokraté objevili místní  pláže a procházky po útesech na konci devatenáctého století. Příjemné mírné klima, ovlivněné vodami atlantského Golfského proudu, pomohlo vybudovat si pověst „Perly Smaragdového pobřeží“. Toto přímořské letovisko navštěvovala celá řada celebrit – Picasso, Gary Grant, Joan Collins, Winston Churchill a Oscar Wilde. Britský filmový režisér Alfred Hitchcock jej navštěvoval natolik často, že město na jeho počest postavilo sochu. Filmová legenda věří, že dům ve filmu „Psycho“ natočil podle jednoho z elegantních sídel města a filmu „Ptáci“, částečně na základě zkušeností s hlučnými racky na útesech.

Našli jsme si office de tourisme a chtěli se projít po promenádě a podívat se na Saint -Malo z dálky. Nebylo ale kde zaparkovat ( zadarmo) a tak jsem navrhla jet jen na výběžek Pointe du Moulinet.

Tam se ale zase nedalo podle navigace dojet. Takže jsme pokračovali dál do Dinanu.

Původně jsme sem zamířili spíš náhodou, ale nakonec se z toho vyklubal jeden z nejhezčích zážitků dne.

Historické centrum Dinanu jako by zázrakem uniklo zkáze, která postihla nedaleké Saint-Malo. Město si zachovalo autentický středověký ráz – hrázděné domy z 13. až 16. století se naklánějí nad úzkými dlážděnými uličkami, které připomínají spíš Rouen (prý) než přímořské sousedy Dinard a Saint-Malo. Dominantou města je  Tour de l’Horloge, 45 metrů vysokou hodinovou věž z 15. století, která kdysi symbolizovala moc měšťanů.

Za starobylými fasádami se skrývaly moderní obchody, které nahradily dávné řemeslníky a obchodníky. Nic kýčovitého, hodně uměleckých suvenýrů.  Vydali jsme se po slavné Rue du Jerzual, strmé dlážděné ulici, která vede z centra dolů k přístavu Port de Dinan. Je lemovaná hrázděnými domy, ateliéry řemeslníků a zakončená věžovou branou, která kdysi tvořila součást městských hradeb.

Zastavili jsme se také u baziliky Saint-Sauveur, Uvnitř jsou nejen krásné kaple a vitráže, ale i cenotaf srdce slavného vojevůdce Bertranda du Guesclin. Za kostelem se rozprostírá klidná anglická zahrada s výhledem na řeku Rance.

Na kostel Saint-Malo, nejstarší kostel města z 11. století, s krásnými gotickými vitrážemi jsme narazili spíš náhodou. V 19. století se opravoval, prý plánovali i věž, která  nikdy nevznikla.

Poslední zastávku v Dinanu jsme  vůbec neplánovali – a právě proto nás tak potěšil. Unavení, ale cestovatelsky spokojení jsme se vrátili domů. Saint-Malo nás okouzlilo svou historií a Dinan svou atmosférou. Den plný kontrastů – od korzárských hradeb po středověké uličky.

Tipy pro cestovatele

Všímejte si v Saint Malo čísel na kamenech – jsou důkazem pečlivé obnovy města po válce.

Po návštěvách měst jsme zatoužili po klidnější přírodě a vydali se na tůru k jednomu z nejmalebnějších míst severní Bretaně – mysu Cap Fréhel. Naše cesta začala u pevnosti Fort la Latte, která se majestátně tyčí na skalnatém výběžku nad Lamanšským průlivem, přibližně 4 km od samotného mysu.

Díky strmým útesům byla pevnost téměř nedobytná. Zajímavostí je i tady dochovaná pec na ohřev dělových koulí – technická rarita, která dodnes fascinuje návštěvníky. Fort la Latte je od roku 1925 zapsána jako historická památka a od roku 1931 je v soukromých rukou, kde je pečlivě udržována a zpřístupněna veřejnosti. Díky své kompaktní rozloze, unikátní poloze a zachovalé architektuře je právem považována za jednu z nejikoničtějších pevností Bretaně – a my to můžeme jen potvrdit.

Před hradem se nachází menhir, který podle legendy souvisí s obrusem obra Gargantuy. Říká se mu „zub“ nebo „prst“ Gargantuy.

Cap Fréhel je jedním z nejkrásnějších mysů Bretaně. Útesy zde dosahují výšky až 70 metrů a jsou tvořeny barevným pískovcem – červeným, šedým a černým. Cestou se otevírají nádherné výhledy na zátoky s písečnými plážemi a za jasného počasí lze zahlédnout i vzdálené britské ostrovy Jersey a Guernsey.

Stezka vede přes vřesoviště, které hraje odstíny fialové a žluté. Barevná paleta krajiny nás doslova okouzlila. Bylo to mnohem barevnější než před rokem koncem září.

Dominantou mysu je maják Cap Fréhel, postavený v letech 1946–1950 jako náhrada za starší stavby. Nachází se na skalním výběžku více než 70 metrů nad mořem a slouží jako důležitý orientační bod pro lodě mířící do zálivu Saint-Brieuc a dále k Saint-Malo, kde jsou námořní podmínky často velmi náročné.

První maják zde vznikl už v roce 1702 podle návrhu Siméona Garangeaua, žáka slavného Vaubana. Tento původní maják – dnes známý jako Vaubanova věž – byl osvětlen hořícím rybím tukem. Dnes je tato 15metrová žulová věž cennou památkou připomínající historii námořní navigace.

Současný maják je vysoký 33 metrů a jeho světlo je za jasného počasí viditelné až na vzdálenost přes 100 kilometrů. My jsme se rozhodli nevystupovat nahoru – výhledy z okolí byly i tak dechberoucí.

Trasa GR34, která vede podél pobřeží, je v této oblasti skutečně nádherná. Občas jsme opustili hlavní chodník, abychom se dostali blíž k útesům a užili si ještě dramatičtější výhledy. Cesta byla bezpečná, dobře značená a příjemně zvlněná – ideální na pohodovou tůru.

Když začalo pršet, odbočili jsme ze stezky na cyklotrasu vedoucí k restauraci La Ribote, kde jsme si dali pivo. Setkali jsme se tam s milou dvojicí turistů – ona původem Maďarka, on z Říma. Jejím oblíbeným pivem byl Staropramen, což nás příjemně překvapilo.

Domů jsme dorazili příjemně unavení a uvařili si naše oblíbené dovolenkové jídlo – špagety s kečupem, česnekem, sýrem a opečenou slaninou. Nechybělo ani výborné víno, které krásně zakončilo den plný zážitků.

Tip pro cestovatele: 

• V sezóně je pevnost otevřená denně od 10:30 do 18:00. My jsme dovnitř nešli, ale i pohled zvenčí stojí za to.
• Trasa je nenáročná, ale doporučujeme pevnou obuv a větrovku – vítr tu fouká opravdu silně.

Saint-Jacut-de-la-Mer bývala původně ostrovem, který žil hlavně z rybolovu – především makrel a rejnoků. Dnes je to klidné letovisko s bohatou historií.

Dominantou je benediktinské opatství z 6. století, které dnes slouží jako centrum pro duchovní a tvůrčí pobyty. Budova je obklopena rozlehlou zahradou přímo u moře – ideální místo pro chvíle klidu. Pořádají tu kulturní akce a workshpy. Je tu i knihovna. Hezky využité místo.

Kamenné domy jsou typicky postavené v řadě, aby byly chráněné před silným větrem. To je pro tuto oblast je to typická zvláštnost.

A pak je tu archipel Ébihens  – soukromý ostrov, kam se dá dojít pěšky při odlivu. Najdete na něm válečnou věž z 17. století, kterou nechal postavit slavný vojenský inženýr Vauban

Zaparkovali jsme u kostela Notre-Dame-de-Landouar. Bylo zataženo a foukalo. Výběžek Pointe du Chevet  je tak úzký, že z jedné strany vidíte moře a z druhé taky. Můžete si vybrat, na které straně se budete koupat – podle toho, kde méně fouká a víc svítí slunce. Těch „jedenáct pláží“ jsou spíš malé zátoky mezi skalami.

Hned na začátku začalo pršet. Tady je to normální. Předpověď se asi změnila – mělo být ošklivo jen do poledne. A přesto se na pláži koupali lidé – dokonce bez neoprénu! Já naopak přemýšlela, že si obléknu ještě svetr.

Zjistili jsme, že jsme mohli parkovat i u pláže- zdarma. Vlastně všude tady jsou parkoviště zdarma a doprava je úplně v klidu.

Počasí nás trochu štvalo – chvíli zima, chvíli vedro. Najednou černé mraky a hustý déšť. Naštěstí jsme našli nejlépe hodnocenou restauraci ve městě – a byla kousek od nás. Uvnitř nával, všichni se schovávali před lijákem. Na první pohled to vypadalo jako putyka spojená s trafikou, ale atmosféra byla skvělá. Když rozsvítili světla, protože byla chvíli úplná tma, všichni tleskali. U stolu seděli i místní „námořníci“ dost pod parou. Za posuvnými dveřmi se ale ukrývala příjemná restaurace.

Dali jsme si galettes – jednu se slaninou, vejcem a žampiony, druhou s lososem a crème fraîche. Přesně jak psali v recenzích: skvělý poměr cena/výkon.

Po obědě jsme se vrátili na GR34 a pokračovali po trase. Bundy jsme měli mokré, ale naštěstí vysvitlo slunce. Cesta vedla kolem kempu a klidnými uličkami s bujnou vegetací na zahradách. Za chvíli jsme byli zpátky u kostela Notre-Dame-de-Landouar.

Současná podoba kostela pochází z let 1930–1932. Zajímavostí je, že jeho presbyterium (hlavní prostor u oltáře) je obráceno na západ místo tradičního východu – kvůli orientaci k hlavní komunikaci v obci.

Protože už bylo dost hodin, druhý okruh jsme nestihli. Jeli jsme se podívat na zříceninu Château de Guildo. Upřímně – prostě zřícenina, to mě moc nebaví.

Pokračovali jsme proto do Saint-Cast-le-Guildo, rovnou do přístavu. Tam jsme si dali drink v restauraci s krásným výhledem a viděli trasu na další možný výlet. Počasí se nakonec umoudřilo a bylo příjemně. Na kopečku po cestě jsme ještě zahlédli Forte La Latte  a majáky na Cap Fréhel z druhé strany než při naší tůře,

Domů jsme dorazili unavení, ale spokojení. Večeře? Jednoduchá a skvělá – místní brambory a losos. Další krásný den v Bretani!

Tip pro cestovatele:

• Pokud hledáte místo pro meditaci, psaní nebo jen tiché rozjímání, opatství v Saint-Jacut je skvělou volbou.

Cestou jsem si vyhledala místní dobře hodnocené restaurace.. Vybrali jsme restauraci Les Cocottes Papoten s hodnocením 4,8. Byla plná, což je vždycky dobré znamení. Jídelníčku jsme nerozuměli, ale šéf se nám snažil vše vysvětlit. Jako předkrm jsme si dali rybí rilletes – chutnalo to trochu jako zavináče, se zeleninou a krásně naservírované. S pivem to bylo výborné. Hlavní jídlo už tak oslňující nebylo – vše bylo zapečené. Vyzkoušeli jsme rybu s citronovou omáčkou a pomalu pečené maso s thajskou omáčkou, obojí s rýží a zeleninou. Od našeho stolu jsme viděli kuchařku při práci. Restaurace měla michelinskou hvězdu z roku 2018, ale paní asi nebyla michelinská šéfkuchařka – dochucení by sneslo trochu víc. Ale jídlo bylo lehké a zdravé, najedli jsme se dobře.

Po obědě jsme si prošli město. V Collégiale Notre-Dame-de-Grande-Puissance byla krásná  vitrážová okna, skrz která krásně prosvítalo slunce. Kostel byl krátký a proto asi oltář působil velmi majestátně. Kostel má i střílny, cimbuří a obranné prvky, protože kostel byl součástí obranného systému hradu.

Další zastávkou bylo přímořské letovisko Pléneuf-Val-André. Prošli jsme se po místní 2,5 km dlouhé promenádě podél široké pláže – právě byl odliv. Někteří se i koupali. Bylo teplo, ale příjemně foukal vítr, takže jsme se nepekli. Podél promenády, ale i jinde ve městě jsou elegantní vily z 19. století, z doby, kdy sem jezdila bretaňská  a pařížská smetánka. Do přístavu už jsme nešli. Chtěli jsme ještě stihnout nákup v místním E.Leclercu. Byl poměrně velký, ale výběr nebyl tak bohatý jako v jiných, které známe. Nakoupili jsme základní potraviny a v tu chvíli nám už psala Celia z ubytování.

Celia neuměla anglicky, ale s překladačem jsme se domluvili. Parkování máme ve vnitrobloku s úzkým vjezdem – ale oproti parkování v Itálii s  výtahem je to luxus.

Ubytování je hezké, ale my jsme hrozně zhýčkaní z minulých ubytování. Některé byty byly úplně profesionálně zařízené, všechno vyladěné do nejmenšího detailu. Tady to mělo některé mouchy, ale nic zásadního tu nechybělo. Jen jsem například musela odstěhovat noční stolek, abych otevřela šatní skříň.

Hlavní pro nás ale bylo, že z balkonu jsme koukali na moře. Erquy je příjemné přímořské letovisko se 4000 obyvateli. Je známé jako „hlavní město mušlí sv. Jakuba“ (coquilles Saint-Jacques). V zátoce Saint-Brieuc se nachází jedno z největších lovišť těchto mušlí v Evropě.

Podle legendy inspirovalo Erquy vesnici Asterixe a Obelixe. Autor komiksu Albert Uderzo zde trávil prázdniny a tři skaliska u pobřeží připomínají slavné „nezdolné“ galské sídlo.

Město je proslulé svými růžovými pískovcovými útesy a domy. Tento kámen se těžil v místních lomech Z nich později vznikla přírodní atrakce Lacs Bleus – jezírka s tyrkysovou vodou.

Na prohlídku města už jsme ale nešli. Dali jsme si vychlazené pivko a k večeři bagetku s tapas z vlastních zásob. U láhve vína jsme úplně odpadli – únava byla silnější než vůle.

Po několika výletech jsme si chtěli užít klidnější den přímo v Erquy. Navíc se tu konala slavnost s názvem „30 ans de la Sainte-Jeanne“, tedy oslava 30 let lodi Sainte Jeanne. Tato velká námořní událost nabídla pestrý program – plavby na tradičních lodích, hudební vystoupení, výstavy a večerní ohňostroj v přístavu.

Zastavili jsme se právě tam – v přístavu – kde jsme si dali klobásu s hranolkami, sklenku vína a později i cider. Atmosféra byla příjemná, a nejvíce nás zaujalo vystoupení bagadu An Daoudour z Dinanu. Bagad je tradiční bretaňský hudební soubor, který kombinuje nástroje typické pro keltskou hudbu – je to vlastně bretaňská verze skotské dudácké kapely.

Zaujalo nás, že mezi hudebníky byl i jeden na vozíčku, kterého vozil jeho kolega. Soubor doprovázely dvě ženy s vlajkami a některé posluchačky spontánně tančily – pravděpodobně tradiční bretaňské tance.

Slavnost byla milá, ale musíme přiznat, že ve srovnání se španělskými fiestami působila trochu komorněji.

Odpoledne jsme si užívali zasloužený odpočinek – povalovali jsme se, četli si a relaxovali. Večer jsme z okna sledovali ohňostroj, který krásně zakončil den.

Protože jsme už jednou zažili krásný výlet na ostrov Cíes ve Španělsku, rozhodli jsme se tentokrát navštívit Île de Bréhat – ostrov, který je právem považován za jeden z nejmalebnějších koutů Bretaně.

Île de Bréhat je unikátní přírodní i kulturní lokalita, známá jako první přírodní chráněná oblast ve Francii (od roku 1907). Ostrov tvoří dvě hlavní části spojené mostem a obklopuje ho dalších 86 menších ostrůvků a skal. Měří přibližně 3,5 km na délku a 1,5 km na šířku. Přístupný je pouze lodí a doprava po ostrově je možná výhradně pěšky nebo na kole – automobily jsou zde zakázány.

Po vylodění nás překvapilo, jak klidné a tiché místo to je. Úzké cestičky se vinou do kopce mezi pečlivě udržovanými kamennými vilkami s barevnými vraty. Ale pozor – jeden dopravní prostředek tu přece jen je: traktor, který s hlasitým chrapotem tahá vagónky plné turistů, kteří se rozhodli ostrov neobcházet po svých.

Díky vlivu Golfského proudu má ostrov mírné mikroklima, které umožňuje růst exotických i běžných rostlin. Kvetou tu hortenzie, mimózy, aloe, eukalyptus, agáve a především agapanty – modrofialové květy, které jsou symbolem ostrova a kvetou od dubna do září.

Île de Bréhat má bohatou historii spojenou s námořnictvím a korzáry, kteří zde působili ve službách francouzské koruny. Na ostrově najdete několik historických staveb – kapli Saint-Michel, neogotickou kapli Kéranroux zasvěcenou námořníkům, a kamenné kříže z 18. století.

Mezi nejvýznamnější památky patří maják Rosedo ve tvaru hranolové věže a především maják Le Phare du Paon (Paon znamená „páv“), který byl během druhé světové války zničen a později obnoven. Právě toto místo – skály, vlny a maják – na nás udělalo největší dojem. Dodalo nám energii na další putování po ostrově, protože některé části byly méně atraktivní – například úseky s vysokým kapradím, které zakrývalo výhled.

Nakonec jsme dorazili do malého „centra“ ostrova, kde jsme našli hřiště na pétanque, poštu, Carrefour a pár obchůdků. Celkem jsme ušli asi 15 kilometrů a byl to další krásný výlet v Bretani, který si budeme dlouho pamatovat.

Tip pro cestovatele: 

Maják Paon je ideální místo na piknik nebo odpočinek – výhledy jsou dechberoucí.

Pokud chcete zažít ostrov naplno, doporučujeme ho projít pěšky – bez traktoru

Dnes jsme si chtěli dopřát pohodový den, ale zároveň podniknout i kratší tůru. K brzkému obědu jsme si připravili halibuta s hranolkami – brambory už došly – a vyrazili jsme do Pléneuf–Val–André.

Naše cesta začala v přístavu Port de Dahouët, odkud jsme se vydali po stezce GR34 směrem k promenádě. Na kopci nad přístavem stojí Oratorium Notre-Dame de la Garde, postavené v roce 1864 na památku mnoha obětí lovu tresky na Islandu. Uvnitř se nachází socha Panny Marie Strážné (nahrazená v roce 1960). Oratorium má rozměry 4 × 4 metry a výšku 6 až 7 metrů. Tento skromný pamětní monument je součástí náboženské pobřežní architektury města a představuje symbol námořních eposů Dahouëtu.

Stezka nás vedla přes několik vyhlídek až na promenádu Val-André, která je lemována elegantními přímořskými vilami z počátku 20. století. Tyto domy jsou postavené z růžového pískovce nebo břidlice, často zdobené cihlami a obloukovými okny. My jsme se ale rozhodli jít po pláži, kde foukal silný vítr, který dodával krajině dramatický nádech. Došli jsme až na její konec a stejnou cestou se vrátili zpět.

Po návratu jsme se zastavili v Leclercu, abychom doplnili zásoby – a nakoupili jsme si spoustu delikates. Večer jsme si sbalili věci na další výlet a naplánovali cestu do Mont Saint-Michel a jeho okolí.