4.den: Saintes a Ostrov Oléron

Ráno už to bylo lepší, ale žaludek pořád nic moc. A to byla velká škoda, protože našim plánovaným cílem byl ostrov Oléron, ostrov ústřic. Tady se dají koupit čerstvě vylovené ústřice za výbornou cenu.

Ale první zastávkou bylo město Saintes.
Abychom se trochu vzchopili, dali jsme si v kavárně kafe a croissant. Potom už jsme se cítili dobře.

Historickými uličkami jsme šli do katedrály Saintes ( Cathédrale Saint-Pierre de Saintes ). 
Saintes bylo dříve sídlo biskupa Saintes.  Interiér je nápadný nedostatkem výzdoby a dřevěným stropem, dokončeným v roce 1927.

 Na konci města je opatství Abbaye Aux Dames. Založil ho v roce 1047 Geoffrey Martel, hrabě z Anjou, a jeho manželka Agnes Burgundská. Do role abatyše zde byly vybrány pouze ty nejproslulejší dámy Francie.
Na nádvoří je podivný kolotoč. Je to kříženec mezi vesmírnou lodí a magickým orchestřištěm. Obří hudební nástroje zaznamenávají zvuky vydávané jezdci od harfy po buben a klavír. 

Cestou zpátky k autu jsme si prohlédli římský oblouk známý jako Germanicus. Je to městská brána postavená v letech 18-19 našeho letopočtu na počest Tiberia. Přežil tisíciletí, i když po odstranění a restaurování v polovině 19. století není zcela autentický. Stále je ale symbolem města a nejlépe zachovaným římským pozůstatkem Saintes.

Za obloukem už byla moderní část města a tak jsme jeli dál na Île d’Oléron.

Île d’Oléron, druhý největší francouzský ostrov v Atlantiku.
První zastávka na ostrově byla vesnička Château d‘ Oléron .
Místní pevnost (opět obrovská) leží přímo na protějším břehu proti pevnině a měla bránit útokům z moře. Má obrovské kamenné hradby, hliněné valy, 4 obranné věže a uprostřed za hradbami byla veliká zbrojnice. Byl to náročný výlet. Žaludek na vodě, venku skoro 40 stupňů a cesta ubíhala pomalu, protože byla hrozná zácpa. Už před vjezdem na ostrov byly kolem silnice všude bazénky, ve kterých se ústřice chovají a spleť kanálů, kterými k nim přivádějí mořskou vodu. Cesta po mostě Oléron je sama o sobě zajímavá. Tento viadukt o délce 3 100 metrů, který převyšuje oceán, nabízí úžasný výhled na pevnost Boyard, hrad Oléron a pevnost Louvois.

A jak se ústřice chovají?
Množí se teprve tehdy, když voda dosáhne 22°C. Maličké ústřičky umí plavat. Jak rostou, těžkne jim lastura a po cca dvaceti dnech klesají ke dnu. Ta, která trefí skálu nebo jinou ústřici, přežije. Ta, která se netrefí a spadne do písku, umře (cca 50%). Na farmách to dělají tak, že malé ústřičky nechávají přichytit na takové pruty, které mají secvaknuté do klastrů po šesti. Na těch tyčích ústřice rostou a po devíti měsících se na ně farmáři jedou podívat a klastry roztřídí podle velikosti – ty s malými ústřicemi dají do větší hloubky (je tam víc živin), ty velké zase na mělčinu. Čekají dalších devět měsíců. Pak pro ústřice jedou znova – už jsou moc velké a v růstu by jim bránily sousední pruty v klastru. Z prutů je strhnou, roztřídí podle velikosti, oddělí ty, které rostou na sobě. Podlouhlé ústřice zkracují. Zaklepají na ně – zvířátko se stáhne, a oni mu nožem uříznou ulitu. – Dlouhé ústřice totiž mají horší chuť. Ústřice znovu roztřídí podle velikosti a dají je do pytlů ze síťoviny. Ústřice pořád třídí podle velikosti a přehazují je na správné místo.
Než se ústřice dostane k vám na stůl, projde celkem devětkrát rukama farmáře a trvá to 3,5 roku. Cena ústřic tady u moře byla cca 4 €/kg. V kile jich je cca 12. Francouzi to jedí jako předkrm obvykle po šesti nebo dvanácti kusech. Jedí to pouze při slavnostních příležitostech (například svatbách) nebo na Vánoce. Na Štědrý den jde asi 80 % veškeré produkce chovu ústřic. Chov ústřic je poměrně fyzicky náročný. Počítá se s tím, že jeden člověk na farmě se stará o 10 tun! ústřic.

Hladina Atlantiku tu v některých místech při odlivu vždycky klesne o pár (možná až desítek) metrů. A to přesně bylo v Château d’Oléron. Takže místo pláže bylo všude bláto. To nás trochu děsilo, protože jsme měli v plánu koupání na pláži o několik kilometrů dál, ale na stejné straně ostrova. Já jsem hrozně chtěla vidět barevné domky řemeslníků, ale nevládla nejlepší nálada. Hlad a vedro udělaly své. Domky, teda spíš chatky, byly moc hezké, žádný kýč. Dílny v nich jsou otevřeny celoročně a tvoří tak stálé centrum umělecké a turistické činnosti. Kolem byly lodě na vyschlém kanále. Odplout můžou zase až bude příliv.

Správním centrem ostrova je Saint-Pierre d’Oléron a zahrnuje přístav La Cotinière a 28 okolních vesnic. Ale my jsme s naší špatnou náladou jen koukli na ústřicovou farmu. Odvahu ochutnat jsme ale s naším rozbouřeným žaludkem neměli. Moc nás to mrzelo.

A tak jsme naštvaní jeli do Boyardville, kde jsme se chtěli koupat a koukat na pevnost Boyard. Tam dojet bylo ale taky dost náročné. Nemohli jsme to najít. Nakonec to ale dobře dopadlo, pláž byla krásná. A naštěstí tam nebyl odliv. Strávili jsme příjemné odpoledne na pláži, vyfotili jsme si pevnost Boyard z jiného pohledu než z lodi a náladu už byla zase krásně dovolenková.

Navečer jsme se vraceli po druhé straně ostrova s krátkou zastávkou v Port de la Cotiniere – přístav, hlavní ulice s krámky a plno turistů. Krásný den, krásný výlet. Jen škoda, že jsme neochutnali ústřice.