2. den –

Letos jsme se v Bretani posunuli zase o kousek dál. Naší základnou se stalo příjemné přímořské městečko Erquy.

Letěli jsme s KLM do  Rennes s přestupem v Amsterdamu. Tam  jsme měli na přestup hodinu a padesát minut, což jsme považovali za dostatečné i s odbavenými kufry. Z Prahy jsme odlétali už v šest ráno, takže budíček byl ve tři. Na letišti šlo vše hladce, jen do salónku jsme se nedostali – otevírá až v pět. Trochu neklientské. Dali jsme si první pivko a letadlo odletělo přesně na čas. Přestup jsme zvládli bez problémů, a tak jsme si v Amsterdamu dali další pivko – na lepší spánek během druhého letu. Při nástupu jsme zahlédli, jak nakládají naše kufry, takže jsme věděli, že dorazí s námi.

Po příletu do Rennes šlo vše hladce. Letiště je malé, s jedním pásem na kufry. Na travnatých plochách severně od hlavní dráhy jsou prý pořád viditelné krátery po bombardování za druhé světové války. Odtud totiž startovaly stíhačky Luftwaffe při útocích na Anglii během Bitvy o Británii.

Půjčovnu aut jsme našli hned. Do našeho Citroënu C3 se ale nevešly všechny kufry, takže jeden skončil na zadním sedadle.

Ubytování jsme měli až od půl páté, a tak jsme se vydali do Lamballe na oběd. Chtěli jsme si prohlédnout  hrázděné domy z 16. a 17. století, včetně Maison du Bourreau (Dům kata) s červenými trámy „sang de bœuf“, to znamená krvavě červená. Vůbec tam ale nebydlel kat. Přejmenoval ho tak na začátku 20. století jeden fotograf, aby zvýšil atraktivitu svých fotek. Ten dům  jsme úplně nepoznali. Ale podle fotek jsme pak zjistili, že to je ten, který se nám ve městě nejvíc líbil.  

Zaparkovali jsme blízko národního hřebčína. Je to asi největší atrakce města. Jsou tu ikonické bretaňské koně. Pomáhali v zemědělství a za války tahali děla.

Cestou jsem si vyhledala místní dobře hodnocené restaurace.. Vybrali jsme restauraci Les Cocottes Papoten s hodnocením 4,8. Byla plná, což je vždycky dobré znamení. Jídelníčku jsme nerozuměli, ale šéf se nám snažil vše vysvětlit. Jako předkrm jsme si dali rybí rilletes – chutnalo to trochu jako zavináče, se zeleninou a krásně naservírované. S pivem to bylo výborné. Hlavní jídlo už tak oslňující nebylo – vše bylo zapečené. Vyzkoušeli jsme rybu s citronovou omáčkou a pomalu pečené maso s thajskou omáčkou, obojí s rýží a zeleninou. Od našeho stolu jsme viděli kuchařku při práci. Restaurace měla michelinskou hvězdu z roku 2018, ale paní asi nebyla michelinská šéfkuchařka – dochucení by sneslo trochu víc. Ale jídlo bylo lehké a zdravé, najedli jsme se dobře.

Po obědě jsme si prošli město. V Collégiale Notre-Dame-de-Grande-Puissance byla krásná  vitrážová okna, skrz která krásně prosvítalo slunce. Kostel byl krátký a proto asi oltář působil velmi majestátně. Kostel má i střílny, cimbuří a obranné prvky, protože kostel byl součástí obranného systému hradu.

Další zastávkou bylo přímořské letovisko Pléneuf-Val-André. Prošli jsme se po místní 2,5 km dlouhé promenádě podél široké pláže – právě byl odliv. Někteří se i koupali. Bylo teplo, ale příjemně foukal vítr, takže jsme se nepekli. Podél promenády, ale i jinde ve městě jsou elegantní vily z 19. století, z doby, kdy sem jezdila bretaňská  a pařížská smetánka. Do přístavu už jsme nešli. Chtěli jsme ještě stihnout nákup v místním E.Leclercu. Byl poměrně velký, ale výběr nebyl tak bohatý jako v jiných, které známe. Nakoupili jsme základní potraviny a v tu chvíli nám už psala Celia z ubytování.

Celia neuměla anglicky, ale s překladačem jsme se domluvili. Parkování máme ve vnitrobloku s úzkým vjezdem – ale oproti parkování v Itálii s  výtahem je to luxus.

Ubytování je hezké, ale my jsme hrozně zhýčkaní z minulých ubytování. Některé byty byly úplně profesionálně zařízené, všechno vyladěné do nejmenšího detailu. Tady to mělo některé mouchy, ale nic zásadního tu nechybělo. Jen jsem například musela odstěhovat noční stolek, abych otevřela šatní skříň😊.

Hlavní pro nás ale bylo, že z balkonu jsme koukali na moře. Erquy je příjemné přímořské letovisko se 4000 obyvateli. Je známé jako „hlavní město mušlí sv. Jakuba“ (coquilles Saint-Jacques). V zátoce Saint-Brieuc se nachází jedno z největších lovišť těchto mušlí v Evropě.

Podle legendy inspirovalo Erquy vesnici Asterixe a Obelixe. Autor komiksu Albert Uderzo zde trávil prázdniny a tři skaliska u pobřeží připomínají slavné „nezdolné“ galské sídlo.

Město je proslulé svými růžovými pískovcovými útesy a domy. Tento kámen se těžil v místních lomech Z nich později vznikla přírodní atrakce Lacs Bleus – jezírka s tyrkysovou vodou.

Na prohlídku města už jsme ale nešli. Dali jsme si vychlazené pivko a k večeři bagetku s tapas z vlastních zásob. U láhve vína jsme úplně odpadli – únava byla silnější než vůle.