6. den – Tůra k Cap Fréhel: pevnosti, útesy a vítr z moře

Po návštěvách měst jsme zatoužili po klidnější přírodě a vydali se na tůru k jednomu z nejmalebnějších míst severní Bretaně – mysu Cap Fréhel. Naše cesta začala u pevnosti Fort la Latte, která se majestátně tyčí na skalnatém výběžku nad Lamanšským průlivem, přibližně 4 km od samotného mysu.

Díky strmým útesům byla pevnost téměř nedobytná. Zajímavostí je i tady dochovaná pec na ohřev dělových koulí – technická rarita, která dodnes fascinuje návštěvníky. Fort la Latte je od roku 1925 zapsána jako historická památka a od roku 1931 je v soukromých rukou, kde je pečlivě udržována a zpřístupněna veřejnosti. Díky své kompaktní rozloze, unikátní poloze a zachovalé architektuře je právem považována za jednu z nejikoničtějších pevností Bretaně – a my to můžeme jen potvrdit.

Před hradem se nachází menhir, který podle legendy souvisí s obrusem obra Gargantuy. Říká se mu „zub“ nebo „prst“ Gargantuy.

Cap Fréhel je jedním z nejkrásnějších mysů Bretaně. Útesy zde dosahují výšky až 70 metrů a jsou tvořeny barevným pískovcem – červeným, šedým a černým. Cestou se otevírají nádherné výhledy na zátoky s písečnými plážemi a za jasného počasí lze zahlédnout i vzdálené britské ostrovy Jersey a Guernsey.

Stezka vede přes vřesoviště, které hraje odstíny fialové a žluté. Barevná paleta krajiny nás doslova okouzlila. Bylo to mnohem barevnější než před rokem koncem září.

Dominantou mysu je maják Cap Fréhel, postavený v letech 1946–1950 jako náhrada za starší stavby. Nachází se na skalním výběžku více než 70 metrů nad mořem a slouží jako důležitý orientační bod pro lodě mířící do zálivu Saint-Brieuc a dále k Saint-Malo, kde jsou námořní podmínky často velmi náročné.

První maják zde vznikl už v roce 1702 podle návrhu Siméona Garangeaua, žáka slavného Vaubana. Tento původní maják – dnes známý jako Vaubanova věž – byl osvětlen hořícím rybím tukem. Dnes je tato 15metrová žulová věž cennou památkou připomínající historii námořní navigace.

Současný maják je vysoký 33 metrů a jeho světlo je za jasného počasí viditelné až na vzdálenost přes 100 kilometrů. My jsme se rozhodli nevystupovat nahoru – výhledy z okolí byly i tak dechberoucí.

Trasa GR34, která vede podél pobřeží, je v této oblasti skutečně nádherná. Občas jsme opustili hlavní chodník, abychom se dostali blíž k útesům a užili si ještě dramatičtější výhledy. Cesta byla bezpečná, dobře značená a příjemně zvlněná – ideální na pohodovou tůru.

Když začalo pršet, odbočili jsme ze stezky na cyklotrasu vedoucí k restauraci La Ribote, kde jsme si dali pivo. Setkali jsme se tam s milou dvojicí turistů – ona původem Maďarka, on z Říma. Jejím oblíbeným pivem byl Staropramen, což nás příjemně překvapilo.

Domů jsme dorazili příjemně unavení a uvařili si naše oblíbené dovolenkové jídlo – špagety s kečupem, česnekem, sýrem a opečenou slaninou. Nechybělo ani výborné víno, které krásně zakončilo den plný zážitků.

Tip pro cestovatele: 

• V sezóně je pevnost otevřená denně od 10:30 do 18:00. My jsme dovnitř nešli, ale i pohled zvenčí stojí za to.
• Trasa je nenáročná, ale doporučujeme pevnou obuv a větrovku – vítr tu fouká opravdu silně.