9. den: Pointe du Raz – nejzápadnější bod Francie

Probudili jsme se do zamračeného deštivého rána. Vítr foukal hrozně. Předpověď hlásila, že po poledni by už nemělo pršet, jen foukat.

Jeli jsme do města Douarnenez, města sardinek. Je to město na kraji zátoky pod poloostrovem Crozon. Město v minulosti žilo hlavně z lovu sardinek. To je tu vidět na každém rohu. Krámky se sardinkami a upomínkovými předměty všeho druhu. V Duarnenez také přišly na svět slavné bretaňské koláče kouign-amann.

Konečně jsme jednou zastihli otevřený office de tourisme. Ochotný mladý muž nám ukázal zajímavá místa nejen ve městě, ale i na Cap Sizun. Byl opravdu moc příjemný a řekl nám toho hrozně moc. Uměl udělat reklamu všem místům. Prošli jsme se kolem kostela do starého přístavu Port du Rosmeur. Sem prý lodě přivážejí pětinu světové produkce tuňáků. Pokračovali jsme podél pobřeží směrem ke čtvrti Tréboul. Je to centrum léčby mořskou vodou a je tam i přístav plachetnic. Cestou byl krásný výhled na ostrov Tristan. Při odlivu se tam dá dojít s průvodcem. Odliv nebyl a navíc foukal přímo vichr. Sotva jsme šli a chvílemi jsem měla problém se i nadechnout.

Protože v Bretani se obědvá mezi 12 a 14 hodinou, začali jsme hledat dobrou restauraci. Blízko byla Le Bigorneau Amoureux. Byl z ní hezký výhled na moře a chodili tam hodně i místní. To je vždycky známka dobré restaurace. Dali jsme si tresku s dobrou omáčkou a kaší a chobotnici v hrnci v omáčce s perníkovým kořením. Chobotnice byla zvláštní, ale dobrá.

Naším dalším cílem byl Pointe du Raz, nejzápadnější bod Francie. Cestou jsme se ale zastavili ještě na Pointe du Millier. Moc hezké místo. Domeček na skále, kde by člověk chtěl prožít chvíli bez civilizace a jejích vymožeností.

Další mezizastávkou byl Pointe du Van. Zastavili jsme na parkovišti blízko starých větrných mlýnů. Bylo to ještě dost daleko a museli jsme ještě kus cesty ujít. Byl tam malý kostelík, bohužel zavřený. Odtud jsme už viděli maják na Pointe du Raz. Další hezké místo. Díky silnému vichru byly ohromné vlny, které narážely do útesů pod námi.

Nejzápadnější bod Francie je právě Pointe du Raz. To byla naše poslední zastávka na poloostrově Cap Sizun. Když jsme tam dojeli, bylo tam parkoviště se závorou a za parkování chtěli 8 eur. Takže jsme se otočili a jeli pryč. Vedle byla restaurace, kde bylo parkoviště pro zákazníky. Zaparkovali jsme tam, dali si dobrý cider a pěšky jsme šli na Pointe du Raz. Podpořili jsme místní hospodu a ještě jsme ochutnali místní produkt.
Byl to jediný výběžek, kde bylo několik restaurací a obchůdků. Na ostatních místech je maximálně památník, ale určitě ne občerstvení. Vypadalo to jako Fashion Arena v Praze. Restaurace ale byly po sezóně zavřené. Došli jsme až na nejzápadnější bod a málem nás odfouklo. Ale k takovému místu se vichr hodí.

Na doporučení pána z office jsme cestu domů vzali přes městečko Pont-Croix. Byla tam docela velká katedrála. Hledali jsme vchod a místní pán nám ochotně otevřel postranní dveře a ještě se nám snažil říct francouzsky zajímavosti. Pochopili jsme jenom, že sloupy mají každý jinak ozdobné zakončení. Byl tam i hezký oltář a poloaltánek na svěcenou vodu. Moc se nám to líbilo, ale když jsme chtěli odejít, nešly otevřít dveře. Já už chytala paniku, začala jsem křičet a bouchat. Můj šikovný muž, ale dveře nakonec otevřel. Vzhledem k tomu, že tam bylo liduprázdno, bychom si tam asi chvíli na vysvobození počkali dost dlouho.

Hned vedle katedrály byl kamenný patník s nultým kilometrem Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela. Taková startovací čára na trasu 1913 kilometrů. Historickou uličkou jsme se vrátili k autu.

E.Leclerc má otevřeno jen do půl 8 a my byli v Pont-Croix ještě v 18 hodin. To bysme u nás nestihli nakoupit ani náhodou. Tak jsme si našli jiný v Douarnenez, protože na E.Leclerc jsme už zvyklí. Ale byl úplně jiný. Jinak uspořádaný a jiné vážení zeleniny. Nakoupili jsme víno, ocet bez ořechové příchuti, krevety a doradu.
Unavení jsme si udělali krevety a přepadla nás hrozná únava. Takže jsme šli už v půl desáté spát.