14. den – Když plány překazí moribundus

Poslední den jsme si chtěli naplno užít krásného počasí, zopakovat si výlet na Cap Erquy a dokoupit dárky domů. Těšila jsem se na salát s mořskými plody z místní rybárny a dezert kouign-amann, který jsem letos nestihla ochutnat.

Jenže plány se změnily. Oba jsme se necítili dobře – těžký žaludek, střevní potíže… prostě nějaký moribundus. Podezření padlo na uzeného lososa, kterého jsme měli večer k večeři.

Naštěstí jsme doma našli léky na žaludek a smectu, a šli si lehnout. K obědu si Jarda dal špagety s kečupem, já si udělala kompot z jablek. Na procházku to pořád nebylo. Ve tři hodiny se Jarda vydal pro čerstvou bagetu, jablka a banány. Obchod byl sice za rohem, ale vrátil se tak unavený, že jsme procházku definitivně zavrhli. Potřebovali jsme nabrat síly na zítřejší cestu domů a sbalit věci.

Večer už nám bylo lépe. Dala jsem si pár výborných brambor a trochu piva. Balení šlo hladce – při příletu jsme měli v kufrech dost váhové rezervy, takže jsem mohla přibalit i cibuli, česnek, kuskus a těstoviny, které jsme nestihli sníst.

A jak už to bývá – když jsme trochu pookřáli, otevřeli jsme poslední lahev vína. No přece ji tam nenecháme! 🙂 Po první skleničce na nás ale padla hrozná únava, a tak jsme si šli na chvíli lehnout. Ta chvíle se protáhla až do rána.

Zaparkovali jsme blízko národního hřebčína. Je to asi největší atrakce města. Jsou tu ikonické bretaňské koně. Pomáhali v zemědělství a za války tahali děla.

Cestou jsem si vyhledala místní dobře hodnocené restaurace.. Vybrali jsme restauraci Les Cocottes Papoten s hodnocením 4,8. Byla plná, což je vždycky dobré znamení. Jídelníčku jsme nerozuměli, ale šéf se nám snažil vše vysvětlit. Jako předkrm jsme si dali rybí rilletes – chutnalo to trochu jako zavináče, se zeleninou a krásně naservírované. S pivem to bylo výborné. Hlavní jídlo už tak oslňující nebylo – vše bylo zapečené. Vyzkoušeli jsme rybu s citronovou omáčkou a pomalu pečené maso s thajskou omáčkou, obojí s rýží a zeleninou. Od našeho stolu jsme viděli kuchařku při práci. Restaurace měla michelinskou hvězdu z roku 2018, ale paní asi nebyla michelinská šéfkuchařka – dochucení by sneslo trochu víc. Ale jídlo bylo lehké a zdravé, najedli jsme se dobře.

Po obědě jsme si prošli město. V Collégiale Notre-Dame-de-Grande-Puissance byla krásná  vitrážová okna, skrz která krásně prosvítalo slunce. Kostel byl krátký a proto asi oltář působil velmi majestátně. Kostel má i střílny, cimbuří a obranné prvky, protože kostel byl součástí obranného systému hradu.

Další zastávkou bylo přímořské letovisko Pléneuf-Val-André. Prošli jsme se po místní 2,5 km dlouhé promenádě podél široké pláže – právě byl odliv. Někteří se i koupali. Bylo teplo, ale příjemně foukal vítr, takže jsme se nepekli. Podél promenády, ale i jinde ve městě jsou elegantní vily z 19. století, z doby, kdy sem jezdila bretaňská  a pařížská smetánka. Do přístavu už jsme nešli. Chtěli jsme ještě stihnout nákup v místním E.Leclercu. Byl poměrně velký, ale výběr nebyl tak bohatý jako v jiných, které známe. Nakoupili jsme základní potraviny a v tu chvíli nám už psala Celia z ubytování.

Celia neuměla anglicky, ale s překladačem jsme se domluvili. Parkování máme ve vnitrobloku s úzkým vjezdem – ale oproti parkování v Itálii s  výtahem je to luxus.

Ubytování je hezké, ale my jsme hrozně zhýčkaní z minulých ubytování. Některé byty byly úplně profesionálně zařízené, všechno vyladěné do nejmenšího detailu. Tady to mělo některé mouchy, ale nic zásadního tu nechybělo. Jen jsem například musela odstěhovat noční stolek, abych otevřela šatní skříň😊.

Hlavní pro nás ale bylo, že z balkonu jsme koukali na moře. Erquy je příjemné přímořské letovisko se 4000 obyvateli. Je známé jako „hlavní město mušlí sv. Jakuba“ (coquilles Saint-Jacques). V zátoce Saint-Brieuc se nachází jedno z největších lovišť těchto mušlí v Evropě.

Podle legendy inspirovalo Erquy vesnici Asterixe a Obelixe. Autor komiksu Albert Uderzo zde trávil prázdniny a tři skaliska u pobřeží připomínají slavné „nezdolné“ galské sídlo.

Město je proslulé svými růžovými pískovcovými útesy a domy. Tento kámen se těžil v místních lomech Z nich později vznikla přírodní atrakce Lacs Bleus – jezírka s tyrkysovou vodou.

Na prohlídku města už jsme ale nešli. Dali jsme si vychlazené pivko a k večeři bagetku s tapas z vlastních zásob. U láhve vína jsme úplně odpadli – únava byla silnější než vůle.