Na poslední chvíli jsme se rozhodli zajet se podívat na předvánoční Budapešť.

Protože týden před odjezdem byla díky sněhu na silnicích kalamita, rozhodli jsme se jet vlakem. Jízdu s Českými drahami už ale nikdy více.

Koupili jsme si místenku do vagónu bez kupé a dál od lokomotivy. Tak jsme měli místo v kupé ve vagónu hned za lokomotivou. Aspoň tam šla Wi-Fi a topilo se. Na zpáteční cestě nefungovaly ani zásuvky a ještě se netopilo, natož Wi-Fi. O záchodech se ani nebudu zmiňovat. Hrůza.

Cesta byla dlouhá, ale přijeli jsme včas. Dojeli jsme do bytu metrem a podle pokynů Palla jsme byt bez problémů našli. Pallo byl starší pán, ale  sympaťák a uměl dobře anglicky. Po cestě jsme byli dost unavení a venku pršelo. Šli  jsme nakoupit jídlo do obchoďáku hned naproti a už jsme nikam nešli. Lázně stejně  zavírají v 19 hodin a procházka v dešti nás nelákala.

Už (nebo až)  ve vlaku jsme koupili lístky na pátek do lázní Gellért. Lázně Széchenyi a Rudas už byly vyprodané. Po snídani jsme šli přes Ráday utca (taková místní Stodolní) až k bazilice svatého Štěpána. Před bazilikou byly vánoční trhy, které mají být nejhezčí v Evropě. To asi  porotci nebyli v Praze, protože atmosféra Staroměstského náměstí je mnohem působivější. Tady jim to na náměstí kazí postranní komunistická stavba, takový panelák. Ve stáncích měli všechny možné dobroty a vánoční ozdoby. Nebyly tam žádné kýče. Ceny jako na vánočních trzích.

Přes ulici Váci jsme šli do tržnice, která je moc hezká architektonicky i tím, co tam prodávají. Je tu hrozně moc stánků – zelenina , ovoce – a hlavně paprika a česnek.  Dole prodávají i naložené zelí, okurky a různé pickles. Tržnici postavili v roce 1897 a patřila k nejmodernějším na světě. Má kovovou konstrukci a vstupní bránu v neogotickém nádechu. Nejtypičtějším znakem budovy je střecha pokrytá barevnými taškami z porcelánky Zsolnay v Pécsi. Měli jsme už velký hlad, tak jsme si tam dali klobásu a zelný závitek plněný rýží a masem a kyselé zelí k tomu. Píšou, že se tu najíte luxusně. To bych netvrdila, ale najíte se tu dobře.

Potom jsme šli rovně přes most do lázní Gellért. Bylo to tam celé dost bludiště a docela málo skříněk na oblečení. Bazény s termální vodou byly moc příjemné. Byly vybudovány už na počátku 20. století, uvnitř jsou sloupy, vitrážová okna v secesním art nouveau stylu, mozaiky, porcelánové obklady Budovu tvoří dvě zrcadlové části. Do roku 2003 byly lázně rozděleny na dámské a pánské křídlo. V hlavní části je plavecký bazén, kam se smí jen s koupací čepicí. V bočních částech jsou bazény s vodou od 36 do 40 stupňů. To už je taková horká vana. Interiér je moc hezký a snad nebude postupně chátrat, protože hotel je trvale uzavřen. Vzhledem k tomu, že u umyvadel jsou otáčecí kohoutky, tak do renovace v poslední době moc nedávají. Jeden bazén je i venku. Tam je teplota vody 36 stupňů a v zimě v něm není hned takové teplo. Není ale hned za vnitřním bazénem, takže hlavně cestou zpátky člověk vymrzne.  Ale aspoň jsme se ochladili a zašli jsme i do sauny. Ty mají propojené vedle sebe a nejvyšší teplota je v té poslední. V lázních jsme strávili přes čtyři hodiny.

Do bytu jsme šli pěšky přes most okolo tržnice. Dali jsme si takovou předvečeří ( sýr, klobása, salám a výborný zelný salát) a vydali jsme se na langoš a večerní vánoční trhy.

Nejlepší langoš byl vždycky ve stánku Retro langoš. Protože náměstí, kde stánek stál, se předělávalo a stánky se musely zbořit, udělali si majitelé hned vedle restauraci. Teda spíš takový bufet. Bylo tam úplně plno, dlouhá fronta jako dřív před stánkem. Dali jsme si langoš se zakysanou smetanou, česnekem a sýrem a druhý se smetanou, sýrem a slaninou. Kečup neměli. Škoda, protože to těsto mají luxusní, ale smetana nás nějak nenadchla. Seděli jsme venku. Tu chvilku to šlo.

Potom jsme hledali ještě trhy na Szabadság tér, o kterých jsem se dočetla. Ale tam žádné nebyly. Krátce jsme se zastavili na trzích před Bazilikou. Bylo to hezčí než ve dne, protože všechno svítilo, ale bylo tam hrozně lidí. Je tam před Vánocemi snad víc turistů než v létě.

Unavení jsme si dali výborné tokajské víno, zkoukli Majora Zemana a Ženu za pultem, a šli jsme spát.

Na sobotu jsme si udělali trasu z míst, které bysme ještě chtěli vidět. Venku byl zase jeden stupeň, ale docela vlezlo. Předtím jsme si dali snídani a k tomu trochu šestiputnového tokajského, aby se nám líp šlo. Okolo tržnice přes most jsme se vydali do kopce k Citadele na kopci Gellért. Je teda zrovna v rekonstrukci. Je to habsburská vojenská  pevnost. Na 14metrovém podstavci tu stojí socha Svobody s bohyní Niké vybudovaná v roce 1947 na počest vítězství Rudé armády. A je tu hlavně hezká vyhlídka na město. Cesta ale byla hodně namrzlá a tak hlavně cesta dolů z kopce byla napínavá. Na úpatí kopce je ještě socha Svatého Gellérta . Ten se po smrti krále Štěpána nepohodl s jeho zástupci, byl napaden davem, vsazen do káry a shozen z hory.

Potom jsme stoupali znovu do kopce k Budínskému hradu, sídlu uherských králů  Byla to zase jiná cesta, než kterou jsme šli při minulé návštěvě Budapešti. Hrad sloužil i jako kasárna. Postupně tam přistavovali a úplně to nevychytali . Zdáli se mi ty jednotlivé budovy trochu neuspořádané. Ale hrůza jsou okna, která tam teď v některé části jsou. Obdélníková okna jako jsme měli na školní budově. To vypadá hrozně. Od doby, kdy jsme tam byli naposledy ( před covidem) tam s opravama ale moc nepohnuli. Na nádvoří byly taky vánoční trhy, ale menší a proto přívětivější.  Dali jsme si svařák a pokračovali starou částí k Rybářské baště a Matyášovu chrámu. Je to hezká historická část Budína a hlavně jsou tu hezké výhledy na protilehlou Pešť.

Z kopce jsme zamířili do restaurace Port Beer & Food, kterou jsme znali už z minula. Dali jsme si koleno a kachní prso s cuketovými vaflemi. K tomu dobré pivo. Příjemné posezení a dobré jídlo.

Přes Řetězový most jsme došli k Parlamentu, který je samozřejmě nejhezčí z druhé strany Dunaje, ale i jeho okolí je hezké. Je tam hodně velkých paláců.

Naším dalším cílem byla kavárna Művész na Andrássyho třídě. To je taková naše Pařížská s luxusními obchody a taky krásně osvětlenou budovou Opery. V kavárně bylo ale úplně plno, tak jsme jen rychle zkoukli její hezký interiér a zase jsme šli. Další hezkou kavárnu – třeba Central Cafe, New York cafe nebo Gerbeaudovu cukrárnu jsme už nechtěli hledat. Asi by byly taky plné. Dojeli jsme metrem k našemu bytu, koupili jsme si před barákem trdelník a šli jsme do tepla.

Já jsem ještě vyrazila do obchoďáku. Ceny měli stejné jako u nás, ale v obchodech měli věci hrozně poházené a rozhrabané. Působilo to dost nelákavě. V Pepcu vyloženě naházené věci, papíry a rozbité sklo na zemi. Ale halenku se sobíkama jsme si koupila. V potravinách jsem ještě koupila paprikovou pastu do guláše, klobásky a tokajské jako dárek.

V den odjezdu z Budapešti chumelilo a protože jsme dlouho vstávali, nemělo cenu někam vyrážet. V klidu jsme se nasnídali, sbalili a jeli na nádraží.  Na dlouhou cestu už jsme byli duševně připraveni. Zase další hezká malá dovolená.

Já jsem ještě vyrazila do obchoďáku. Ceny měli stejné jako u nás, ale v obchodech měli věci hrozně poházené a rozhrabané. Působilo to dost nelákavě. V Pepcu vyloženě naházené věci, papíry a rozbité sklo na zemi. Ale halenku se sobíkama jsme si koupila. V potravinách jsem ještě koupila paprikovou pastu do guláše, klobásky a tokajské jako dárek.

Cesta vlakem domů byla ještě větší hrůza než do Budapešti. Nefunkční wi-fi nás tolik nepřekvapila. Ale v našem vagónu přestalo fungovat topení a za chvíli byla hrozná zima. V Brně jsme zjistili, že v jiné části vlaku se topí, a přesedli jsme si. Příště asi i ve sněhu pojedeme autem nebo poletíme. Jízdu jsem sice odnesla rýmou, ale aspoň jsem sepsala tyhle naše zážitky.