12. den: Farní dvorce Pleyben

Ryba i víno byly večer sice výborné, ale nějaký problém tam asi byl.
Jardovy žaludeční potíže nám dost znepříjemnili noc a ráno jsme byli hodně unavení. Měli jsme původně v plánu pokračovat na sever, ale to by byla jedna cesta minimálně dvě hodiny. Na to jsme se necítili.

Chtěli jsme vidět bretaňské farní dvorce, a tak jsme jeli do Pleybenu. Cestou tam jsme se stavili v městečku Châteaulin. Nic moc jsme od něj nečekali, jen most, nábřeží a kostel. A to se i potvrdilo. Už v autě jsem našla restauraci, tak jsme zaparkovali u ní. Byla hned vedle velkého kostela. Před obědem jsme se do něj nepodívali a po obědě bylo u vchodu několik místních pobudů, tak se nám do něj radši ani nechtělo. Prošli jsme se kolem radnice na most a pokračovali jsme dál.

Farní dvorce jsou právě v téhle části Bretaně mezi Brestským zálivem a pohořím Monts d’Arrée, hlavně podél řeky Élorn. V 16. a 17. století Bretaň těžila ze své zeměpisné polohy na křižovatce námořních cest a také díky zemědělství, rybolovu a manufakturní výrobě lněného plátna na lodní plachty. Vesnice a města ve Finistère byla hodně bohatá. V té době se katolické farnosti snažily čelit vlně protestantismu obrovským stavebním úsilím. To trvalo 200 let a památkou na toto období jsou právě farní dvorce. Později ministr vlády Ludvíka XIV. Colbert zakázal volný obchod s Anglií a to byl konec bretaňské prosperity.
Jeden z nejkrásnějších farních dvorců je právě v Pleybenu. Na impozantním podstavci s vítěznými oblouky se nachází kalvárie z roku 1743 a dle průvodce„ stále vzbuzuje obdiv“. A stojí to za to. Je na ní asi třicet výjevů s detailně propracovanými postavami. I když takový detail, jako že po tváři Panny Marie tečou slzy a lotr po levici Ježíše má vyplazený jazyk, jsme ze země neviděli. To jsme jen četli. Je tam i kostnice z roku 1550, kterou jsme poznali podle fasády zdobené malými sloupy. Myslela jsem, že to bude funkční kostnice jako třeba v Kutné Hoře. Ale budova byla zavřená a bylo v ní různé haraburdí.
Kostel má renesanční i gotické prvky, je hranatý i kulatý. Vysoká věž má zvonici a kupoli s lucernami. Jako všechny kostely ve Finistère je strop malovaný, ale ne freskami. Vypadá spíš jako spodek lodi ozdobený trámy s výjevy z bible a pohanské mytologie. Nejkrásnější jsou tady varhany – ohromné, barevně laděné do zelena. Zpovědnice jsou tu také barevné, takové veselé. Altánek na svěcenou vodu tam tentokrát nebyl. Barevné výplně oken a oltář ničím úplně neoslní. Celkově sochy uvnitř kostela byly „ nepropracované“, žádný velký detail. Určitě to místo stojí za návštěvu.

Měli jsme naplánované ještě farní dvorce v Guimiliau a Saint-Thégonnec. Ale byli jsme tak unavení, že jsme se vrátili přes Leclerc domů. Četli jsme si a dospali jsme deficit z noci.
Na večer jsme měli v mrazáku krevety a už ráno jsme je vyndali do lednice. Ale nakonec jsme si koupili čerstvé.