5. den: Brest a majáky v okolí

Předpověď počasí nebyla nejlepší, takže jsme radši jeli navštívit města než do přírody.

První zastávka byla Landerneau. Městečko je známé díky Rohanskému mostu a rodině Édouarda Leclerca. Most je nádherná stavba z roku 1510 překlenující řeku Élorn. Je jedním z nejstarších obydlených mostů na světě. Společně s mostem v Narbonne jsou to jediné dva obydlené mosty ve Francii. Má šest oblouků a dřív byl jeho součástí i mlýn, kaple a vězení.

My jsme se vydali nejdříve na náměstí Place du Général de Gaulle, na kterém byly hezké staré domky. Potom jsme šli po ulici Rue de la Fontaine-Blanche až k bývalému kapucínskému klášteru. Na tomto místě provozoval svůj první obchod Édouard Leclerc, zakladatel sítě supermarketů. I dnes je ve městě starosta Patrick Leclerc. Potom jsme se v drobném dešti prošli přes Rohanský most a vrátili se zpátky na parkoviště.

Další zastávkou byl Brest. Cesta vedla přes most Térénez, který spojuje poloostrov Crozon se severní Bretaní. Je dlouhý 515 metrů. Píšou, že se jedná o uspořádání kabelů ventilátorů se zakřivenou plošinou. Ještěže tam je. Jinak by byly cesty mnohem delší. Od Brestu jsme moc nečekali, a proto jsme nebyli zklamaní. Cestou pořádně pršelo, tak jsme se rozhodli zaparkovat blízko Château de Brest a našli jsme dobrou restauraci v okolí. Byla to restaurace Le Remorkeur. Není to úplně lehké najít restauraci v pozdější hodinu než ve 12 hodin. Plno jich zavírá v půl druhé. Ale Le Remorkeur byla dobrá volba. Milý personál, zajímavé prostředí a jídlo taky dobré. Jarda si dal flank steak a já kotletu v cidrové marinádě. Oba jsme si pochutnali a na závěr jsme si dali kafe. Moje americano bylo teda trochu větší espresso, ale dobré.

Mezitím přestalo pršet, a tak jsme se vydali k Château de Brest. Jako zázrakem za války unikl bombardování. V historii tu žila i Anna Bretaňská. V jedné části je námořní muzeum, kam jsme nešli a v druhé sídlí námořní prefektura. Dál jsme šli přes zvedací most Pont de Recouvrance. Byl vybudován v roce 1954 a nahradil starý otočný most. Může se během dvou a půl minuty zvednout do výšky více než 50 metrů nad hladinu a je to po mostě v Rouenu druhý největší zvedací most v Evropě. Vedle mají ještě druhý most, takový skládací (pontonový) , po kterém mohli jezdit auta jen v jednom směru. Když jela loď, tak ho sklopili.

Stavby v Brestu jsou takové stalinského typu. Trochu jsme si tam připadali jako v Ostravě. Nikdo tam asi nepotřebuje sídlit v hezké budově. Chtěli jsme vidět ulici Saint-Malo, Má to být nejstarší ulice města, která nebyla vybombardovaná. Nevím, jestli si v průvodci nedělali srandu, ale nebylo tam nic. Aspoň jsme viděli budovu zvanou Bâtiment aux Lions. Tato budova sloužila jako sklad pro námořnictvo a název má podle chrličů na fasádě v podobě lvů. Na druhou stranu řeky jsme přejeli lanovkou. Z ní jsme viděli doky, kde se opravují lodě. A to bylo v Brestu všechno. Víc jsme ale ani nečekali.

Další zastávkou byl mys Petit Minou. Je tam jeden z nejslavnějších majáků. Je to moc hezký maják na ostrůvku s pevninou spojený mostem. Vedle majáku se nachází radarová věž francouzského námořnictva. Ta to moc nehyzdí na rozdíl od unimobuněk na Saint-Mathieu. Určitě to stojí za návštěvu.

Pokračovali jsme na Pointe Saint-Mathieu. I tady vede GR34. Je to taky„ nejzápadnější „ výspa Francie. Kromě majáku vysokého 37 metrů jsou tu i pozůstatky kláštera a malá kaple Chapelle Notre-Dame-de-Grâce. Jediné, co to tu kazilo, byly ty unimobuňky vedle nového majáku. Nepochopila jsem, jestli to je přechodná záležitost nebo to tam budou hyzdit pořád.

Domů jsme dorazili v půl osmé. Udělala jsem steak a salát. Nevím, jestli to byl nějaký starý býk nebo jsem to tak moc upekla, ale moc dobré to nebylo. Snad příště to bude lepší.