3. den: Poloostrov Crozon Camaret-sur-Mer

V sobotu jsme se vydali do Camaret-sur-Mer. V plánu bylo projít okruh po pobřeží až na Pointe de Pen-Hir.

Camaret je tradiční přístav lemovaný pestře natřenými domy. Dříve sem připlouvaly plachetnice s podpalubím plným langust. Nejdřív jsme se podívali na Notre-Dame de Rocamadour. Trochu kýčovitý oltář a ve vzduchu dvě lodě. Nic zvláštního. Kaple byla zasvěcená námořníkům. Večer, když moře bylo v mlze, jim zvuk zvonu usnadňoval orientaci. Každou první neděli v září se tu slouží mše za námořníky, kteří zahynuli na moři.

Hned vedle je věž Vauban, památka UNESCO. Je to dílo vojenského architekta Vaubana. Od něj je tu snad všechno v okolí. Je to ikonická stavba města. Dříve chránila vstup do Goulet de Brest – úsek spojující Brestský záliv s oceánem před vpády Angličanů, Španělů a Holanďanů.

Z městečka jsme šli po pobřežní stezce do Pointe du Grand Gouin, kde je malá pevnost postavená v roce 1859. Cesta pokračovala přes nádherné útesy. Pořád jsem na mapě hledala Porzh Naye. Až cestou jsem zjistila, že to jsou dva skalnaté ostrůvky.

Dalším bodem na cestě byl mys Pointe du Toulinguet, který je poznat podle obranné zdi a majáku. Špička výběžku je vojenská zóna, takže je pro veřejnost uzavřena. Sešli jsme na nádhernou velkou pláž Plage de Pen Hat a odtud byl na Pointe du Toulinguet nejlepší pohled.

Celý den svítilo sluníčko, ale na pláži začalo pršet. Předpověď byla silný déšť. Navlékli jsme se do bundy a na to ještě pláštěnky. Další úsek cesty byl do kopce, takže po 15minutovém deštíku jsme byli úplně zpocení.

Cestou na Pen-Hir je muzeum, ale do něj jsme nešli. Zase takoví nadšenci nejsme. Vedle jsou velké kotvy. Kousek stranou je obrovský betonový kříž z betonu vybudovaný v letech 1949 – 1951. Je věnovaný Bretoňcům, kteří za druhé světové války uposlechli výzvu generála de Gaulla a bojovali proti německým okupantům. Pokračování výběžku tvoří tři v řadě ležící skalnaté ostrůvky Tas de Pois. Na útesech byli i horolezci. Při pohledu na ně si člověk uvědomil, jaká je to výška.

Když bylo vyfoceno úplně všechno, minuli jsme tisící kilometr stezky GR34 a pokračovali jsme po ní na Plage de Veryac’h, kam se přijížděli lidi vykoupat. Z internetu jsem věděla, že je tam restaurace Chez Germaine, jediná na celé cestě. Dali jsme si pivko a potom jsme se vydali do kopce na cestu zpátky do Camaretu. Ta už vedla po silničkách vnitrozemím. To už nebylo tak zajímavé. Šli jsme kolem Alignements de Lagatjar – 87 stojících kamenů ( mně připadalo, že jich je míň). Jsou prý uspořádané v kolmých liniích. Žádný zázrak – kameny a v kolmých liniích moc nebyly. Za chvíli jsme dorazili na parkoviště a za 20 minut jsme byli doma. Udělali jsme si výborné krevety s chili, zajedli to sýrem a zapili vínem.Takže nádherný den, který se dá shrnout slovy – skály, skály, skály, moře, moře, moře.

Celá trasa je na sdílené mapě z webu mapy.cz