4. den: Quimper a okolí

Čtvrtý den jsme si chtěli dát oddech od výšlapu po útesech. Rozhodli jsme se jet do městečka Concarneau. Většinou se tady všude jezdí po malých klikatých silničkách přes malá města. V Portugalsku jsme taky bydleli ve výběžku, ale tam byly všude nové dvouproudé silnice, někde i dvě souběžné blízko sebe. To tady nehrozí. A tak cesty trvají trochu déle.

Než jsme se nasnídali a roztřídili včerejší fotky, padla hustá mlha a nebylo z okna vidět vůbec nic. To trvalo i první část výletu, takže jsme vyráželi v teplejší bundě. Cestou se ale mlha rozpustila a v Concarneau už bylo příjemně. U mě na tričko a mikinu.

Office de tourisme byla v neděli zavřená. Asi se tu výletuje hlavně v pondělí :). Ale nevadilo to.
Četla jsem, že obyvatelé tu žijí z rybolovu a v přístavu jsou lodě, které vyjíždí k africkým břehům a do indického oceánu. Čekali jsme obří přístav. Přístav byl ale asi za městem. My jsme viděli jen několik lodí.

Hlavním tahákem je tu staré město – Ville Close. Je to obranná pevnost, která leží na malém ostrůvku 350 x 100 metrů. Hradby postavili v 16. století a v 17. století je upravil architekt Vauban – jako všechno tady. S pevninou je spojena malým kamenným mostem a ostrov protíná jedna hlavní ulice Rue Vauban. Symbolem Concarneau je věž se slunečními hodinami a korouhvičkou ve tvaru lodi. Tu postavili až v roce 1906. Podél hlavní ulice jsou restaurace, crêperie a krámky se suvenýry. Ale žádné kýče. Na malém náměstí Place Saint – Guénolé je prý bronzová fontána ( byla zelená) „U krokodýla“, na které jsou krásně zpodobněná zvířata. Je tam krokodýl, ryba a prdelatí andělíčci. Zpátky jsme to obešli po hradbách, které vedou kolem dokola. Poslední fotku jsme udělali u radnice. Všude tu visí i jejich bretaňská vlajka. Černé a bílé pruhy symbolizují devět tradičních bretaňských biskupství. V levém horním rohu jsou vyobrazeny zvířata – lasice hranostaj. Podle legendy se o to zasloužila vévodkyně Anna, která viděla na lovu prchat hranostaje. Ten než by vběhl do bahna a poskvrnil si kožich, se raději zastavil a přijal smrt. Poselství znělo: raději smrt než poskvrnění. Vlajka byla proto dlouho považována francouzskými úřady za symbol bretaňského separatismu. Dnes už je postoj určitě jiný, viděli jsme je na úřadech i hotelech.

Pokračovali jsme do Quimperu. Je to hlavní město departementu Finistère. Ale není to žádné velkoměsto, jen 63 tisíc obyvatel. Roku 495 tu vzniklo biskupství, které tu sídlí dodnes. Mířili jsme nejdřív do office de tourisme. Měli mít otevřeno do 14 hodin, ale už ve 13:40 bylo zavřeno. Hlavní zajímavostí je tady katedrála Saint-Corentin. Katedrála je krásná a obrovská. Všude kolem jsou typické kamenné a hrázděné domy. Nebo spodek kamenný a patro hrázděné. Jsou různě barevné, křivé a často mají patro vysunuté do ulice nad přízemí. Ve Vannes jsme se dozvěděli, že to je kvůli daním. Ty se platily podle půdorysu. Tak asi i tady.

Těšila jsem se do katedrály. V půdorysu je zahnutá, protože se potřebovali vyhnout bažinaté půdě. Zajímavostí má být, že chrámová loď je posunutá hodně šikmo od kůru. Nikdo už neví, jestli to byl záměr nebo chyba. Katedrála ale byla zavřená. Měli tam do 14 hodin pauzu. Prošli jsme se po Rue Kéréon, kde bylo hezkých domů nejvíc. I obchůdek s bretaňskými dezerty. To je biscuit a palets bretons. Krásný krámek. Bylo tam i hodně čokoládových bonbónů.
Po 14. hodině byla katedrála pořád zavřená. Všimli jsme si, že na kovové ceduli s otvírací dobou je odpolední čas trochu přeškrtnutý. Asi nemají zapotřebí odpoledne otvírat a navíc ještě v neděli, kdy je nejvíc výletníků. To se ale mýlí, protože jinak tam chcípnul pes. Město má být známé výrobou keramiky faïence. Je to keramika pokrytá bílou glazurou a vyzdobená vzory květin a lidmi v krojích. Kdybych to nevěděla předem, vůbec bych to ve městě nepoznala. Keramiku jsem viděla ve výloze jednoho krámku a potom ještě jednou jako mističky se jmény. Něco podobného jako propiska se jménem z Luxoru. Nenapadlo by mě, že to má být jejich slavná keramika, která se tu vyrábí od roku 1690. Jestli se ve městě skrývalo ještě něco zajímavého, tak to teda opravdu neumí prodat. Trochu větší město a už se tu vyskytovalo plno různých pobudů. Výhoda ale je, že tihle týpci na túry kolem útesů nechodí.

Protože jsem byla hladová, hledali jsme nějakou slušnou restauraci. I hledání v Tripadvisoru je tady trochu o nervy. Když si dám otevřené restaurace, tak půlka za chvíli zavírá, protože od 14 hodin mají pauzu. Na jihu nám vadilo, že jedí nejdříve od 14 hodin, ale tady je to kolikrát dost brzo. Navíc u většiny restaurací byly plastové židle. A to já nemusím, to není dobré znamení. Nakonec jsme skončili vedle katedrály v Café Le Bretagne. Jedlo tam hodně lidí, tak jsme si kromě piva objednali i jídlo. Já moules-frites a Jarda carpaccio. Bylo to přesně podle recenzí. Jídlo dobré, ale obsluha fakt pomalá. Ale to jsme později zjistili, že je tu všude. Tady číšníci přes oběd nekmitají jako v Čechách, tady na obědě strávíte 2 hodiny.

Další zastávkou byl maják Phare d’Eckmühl. Původně jsem to neměla v plánu, ale jet až na Pointe du Raz bylo moc daleko. Tady to bylo blíž a navíc jsme čekali, že tam bude rozbouřený Atlantik, protože tam se kouká směrem na Bilbao. Maják byl asi nejvyšší, co jsme viděli. Taky psali, že s výškou 65 metrů patří k nejvyšším na světě. Je přístupný a dá se na něj po 307 schodech vystoupat. Ale bohužel se tam pouští po skupinkách a všechny časy byly obsazené. Tak jsme se jenom prošli kolem. Byl odliv a Atlantik byl jak rybníček bez vln.

Jet domů se nám ještě nechtělo, proto jsme navštívili cestou domů ještě vesničku Locronan. Patří mezi nejkrásnější vesnice ve Francii. Je to vesnice s 800 obyvateli. Zažili tady boom v 15. století díky výrobě tkaného plátna na lodní plachty. Ale potom už nestačili konkurenci a čas se tu zastavil. Jsou tu podle průvodce žulové domy porostlé mechem a lišejníkem ( to jsem teda neviděla) a katedrála. V katedrále byla asi nejhezčí kazatelna s výjevy ze života svatého Ronana. Hezké obchůdky, žádný kýč. Hodně hortenzií tomu dodávalo šmrnc. Městečko taky tvořilo kulisy několika filmů – např. Šuani nebo Příliš dlouhé zásnuby.